David přišel domů v osm hodin.
Slyšela jsem, jak otvírá dveře. Jak pokládá tašku na zem. Jak si sundává kabát. Každý zvuk známý. Každý pohyb předvídatelný. Tohle byla denní rutina. To, co se dělo každý večer.
Ale dnes večer… dnes večer bylo všechno jiné.
Seděla jsem v obýváku. Ve tmě. Nerozsvítila jsem. Nechtělo se mi. Jen jsem seděla. A čekala.
Žofie už spala. Doufala jsem. Uložila jsem ji v půl osmé. Dřív než obvykle. Ale řekla, že je unavená. A viděla jsem na její tváři, že nebyla jen fyzicky unavená. Ale duševně taky. Taková únava, která překračuje tělesné vyčerpání. Taková únava, která říká: už to nevydržím. Chci spát. Chci zmizet na chvíli z tohoto dne.
David vešel do obýváku. Zastavil se. Rozhlédl se. Hledal, kde jsem.
— Estero? — zavolal. — Jsi tady?
— Jsem tady — řekla jsem tiše ze tmy.
Rozsvítil lampu. Zamrkala jsem. Světlo bylo příliš ostré. Příliš náhlé.
Podíval se na mě. Na tváři mu bylo vidět, že něco není v pořádku. Že se něco stalo. Ale ještě nevěděl co.
— Jaký byl den? — zeptal se opatrně, jak se lidé ptají, když tuší, že je nějaký problém, ale ještě nevědí, jak velký.
— Tvoje matka tu byla — řekla jsem. Přímo. Bez okolků.
David přikývl. — Vím — řekl. — Říkala, že půjde na vystoupení. Jak to bylo? Žofie byla dobrá?
Dívala jsem se na něj. Dívala se na toho muže, se kterým žiju pět let. Který teď stojí přede mnou a tak nevinně se ptá, jako by nevěděl. Jako by netušil. Jako by ho jeho matka ještě dnes odpoledne nezavolala. Jako by mu neřekla svou verzi.
Ale věděla jsem, že zavolala. Protože vždycky volala. Vždycky mu to řekla první. Vždycky ho připravila na to, co uslyší. A vždycky mu vysvětlila, že ona je nevinná. Že ona jen chtěla pomoct. Že já jsem ta, která přehání.
— Bylo to špatné — řekla jsem nakonec. — Velmi špatné, Davide.
Zastavil se. Podíval se na mě. A viděla jsem, jak se mu mění tvář. Jak se připravuje. Jak se staví do obrany.
— Proč? Co se stalo? — zeptal se, ale hlas… hlas už nebyl tak přirozený jako před chvílí.
— Tvoje matka — řekla jsem pomalu, aby každé slovo bylo srozumitelné — vyměnila Žofii šaty. Dnes ráno. Když ji oblékala. Když jsem byla v koupelně. Sundala jí ty růžové šaty, které jsem jí položila. Které Žofie chtěla. A oblékla jí něco hnědého. Něco starého, ošklivého, hrozného.
David ztichla. Podíval se dolů. Pak ke mně. Pak zase dolů.
— Určitě… určitě měla nějaký důvod — řekl nakonec tiše.
A to bylo ono. Ta jediná věta. Ta, která všechno řekla.
Nezeptal se, jaké byly šaty. Nezeptal se, jak Žofie vypadala. Nezeptal se, jak se cítila. Nezeptal se, jak se cítila já, když jsem ji uviděla.
Jen řekl: určitě měla nějaký důvod.
— Důvod — opakovala jsem pomalu. — Měla důvod vyměnit šaty mé dcery, aniž by se zeptala? Měla důvod ji obléct tak, že vypadala jako devadesátiletá stařena? Měla důvod ji ponížit před celou školkou?
David nervózně přešlapoval. — Estero, určitě to nebylo tak špatné…
— Bylo — skočila jsem mu do řeči. — Bylo to tak špatné, Davide. Tak špatné, že jiné matky o ní šeptaly. Tak špatné, že Žofie slyšela, jak říkají: chudák dítě. Tak špatné, že naše dcera pak celé odpoledne plakala.
David si povzdechl. Mnul si obličej. Ten klasický pohyb, který používal, když se nechtěl s něčím vypořádat. Když doufal, že když si bude dostatečně dlouho mnout obličej, celé to zmizí.
— Dobře — řekl nakonec. — Dobře, chápu. Matka možná… možná trochu přehnala. Ale určitě to nebyla její úmysl…
— Ale ano — řekla jsem. — Úmysl to byl, Davide. Protože nevyměnila jen šaty. Odpoledne se vrátila. A vyhodila všechny šaty z Žofiiny skříně.
David zvedl hlavu. Teď už poslouchal. Teď už dával pozor.
— Všechny šaty — pokračovala jsem. — Všechny barevné, veselé, normální šaty, které Žofie milovala. Které byly její. Které byly koupené z mých peněz. Vyhodila. A místo nich dala své. Staré, hnědé, ponuré šaty, které přinesla. Aniž by se zeptala. Aniž by cokoli řekla předem.
David stál němý. Snažil se to zpracovat. Snažil se pochopit.
— Kde… kde jsou ty šaty teď? — zeptal se nakonec.
— Dala je nějaké sousedce — řekla jsem. — Šaty naší dcery jsou teď na jiných dětech.
Nastalo ticho. Dlouhé, těžké ticho.
David se posadil na gauč. Sklonil hlavu. Sepjal ruce.
— Promluvím si s ní — řekl ticho. — Poprosím ji, aby je vrátila.
— Nevrátí — řekla jsem. — Už je dala pryč. A nechce je vrátit. Říkala, že byly zbytečné. Říkala, že já se nevyznám v dětském oblečení. Říkala, že ona pomáhá.
David se na mě podíval. — Co chceš, abych udělal, Estero? — zeptal se a hlas mu… hlas mu byl unavený. Ne naštvaný. Ne obranný. Jen… unavený. — Co ode mě chceš?
A to byla otázka. Ta jediná otázka, která záležela.
Posadila jsem se do křesla naproti němu. Podívala jsem se na něj. Podívala se na toho muže, kterého jsem milovala. Kterého ještě teď miluji. Ale který… který nedokázal za mě stát.
— Chci — řekla jsem pomalu, tiše, ale rozhodně —, abys ochránil svou rodinu. Ochránil svou ženu. Ochránil svou dceru. Chci, abys řekl své matce, že tohle nemůže pokračovat. Že ona nemůže rozhodovat za nás. Že nemůže přijít sem, kdy chce. Že nemůže vyměňovat naše věci. Že nemůže nám říkat, jak máme žít.
David mlčel. Díval se dolů. Na ruce.
— Ona je moje matka, Estero — řekl nakonec tiše. — Vychovala mě sama. Hodně pro mě udělala. Jsem jí zavázaný.
— Vím — řekla jsem. — Ale to jí nedává právo převzít kontrolu nad naším životem. Nad naším domovem. Nad naší dcerou.
— Ale ona jen chce pomoct…
— Ne — skočila jsem mu tvrdě do řeči. — Nechce pomoct, Davide. Chce kontrolovat. Protože si myslí, že já nejsem dost dobrá. Myslí si, že ty nejsi dost dobrý. Myslí si, že my se neumíme postarat o Žofii. A když to dovolíme, když to teď nezastavíme, bude to pokračovat. Roky. Dokud Žofie nevyroste. Dokud neuvěří, že její matka opravdu není dost dobrá.
David vstal. Chodil po pokoji. Sem a tam. Ruce v kapsách. Na tváři boj. Vnitřní boj.
— Nechci si vybírat mezi tebou a matkou — řekl nakonec.
— Nežádám tě, abys si vybíral — řekla jsem klidně. — Žádám tě, abys nás ochránil. To není výběr. To je obrana.
— Ale když řeknu matce, že nesmí přijít… když řeknu, že nemůže rozhodovat… ona… ona to nebude dobře brát. Víš, jaká je. Urazí se. Bude se hněvat. A pak…
— A pak? — zeptala jsem se. — Co pak? Nebude s tebou nějakou dobu mluvit? A to je horší, než to, že tvoje dcera dnes celý den plakala? Horší, než to, že tvoje žena se teď přemýšlí, jak dlouho ještě vydrží?
David se zastavil. Podíval se na mě. A teď už jsem viděla na jeho tváři, že začíná chápat. Že začíná pojímat, že tohle není jen další rodinná hádka. Není to jen další spor. Ale něco víc. Něco hlubšího.
— Co… co to znamená? — zeptal se tiše. — „Jak dlouho ještě vydrží?“
Dívala jsem se na něj. Dlouho. A přemýšlela jsem, jestli to mám říct teď. Jestli mám vyslovit to slovo, které už je mi na jazyku. To slovo, které by všechno změnilo.
Ale neřekla jsem to. Ještě ne. Protože jsem mu chtěla dát šanci. Chtěla jsem mu dát šanci rozhodnout se správně. Aby mi ukázal, že mu na tom záleží, co cítím.
— Znamená to — řekla jsem nakonec —, že nechci žít tak, že se každý den bojím, co teď udělá tvoje matka. Nechci žít tak, že každé rozhodnutí, které udělám, tvoje matka zruší. Nechci žít tak, že moje dcera vidí, že její matku nikdo nechrání. Že každý může přejít přes její matku.
David se znovu posadil na gauč. Sklonil hlavu. Dal si ruce na obličej.
Dlouho nic neřekl.
Jen seděl.
A já čekala.
Čekala jsem, co řekne.
Čekala jsem, na čí stranu se postaví.
A pak promluvil. Tiše. Sotva slyšitelně.
— Promluvím si s ní — řekl. — Slibuji. Promluvím si s ní. Řeknu jí, že… že to zašla příliš daleko. Že musí vrátit šaty. Že nesmí přijít bez svolení.
Dívala jsem se na něh. A snažila jsem se rozhodnout, jestli mu věřím.
— A co když tě neposlechne? — zeptala jsem se. — Co když se rozhodne, že ji to nezajímá, co říkáš? Co když se rozhodne, že přijde i tak?
David se na mě podíval. Na tváři únava. A něco jiného. Něco, co vypadalo jako strach.
— Pak… pak vás ochráním — řekl nakonec. — Tebe a Žofii. Slibuji.
Dlouho jsem se na něj dívala. Snažila jsem se vidět, jestli to myslí vážně. Snažila jsem se vidět, jestli to je víc než jen prázdná slova. Než jen to, co říká teď, aby mě uklidnil.
Ale nevěděla jsem.
Nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit.
— Dobře — řekla jsem nakonec. — Dobře, Davide. Promluv si s ní. Řekni jí to. A pak uvidíme.
David přikývl. Vstal. Šel ke mně. Pokusil se mě obejmout.
Ale já… já ustoupila dozadu.
Ne záměrně. Ne proto, abych ho zranila. Jen… jen jsem nemohla. Nemohla jsem teď nechat, aby mě objal. Protože kdybych dovolila, pak by si myslel, že je všechno v pořádku. Že je to vyřešené. Že už je to za námi.
Ale nebylo to za námi.
Tohle teprve začínalo.
David se zastavil. Podíval se na mě. Stáhl ruku.
— Chápu — řekl tiše. — Chápu.
A odešel.
Vešel do ložnice.
A já jsem zůstala v obýváku.
Sama.
A věděla jsem.
Věděla jsem, že zítra se všechno rozhodne.
Zítra, až David promluví se svou matkou.
Zítra, až se ukáže, co udělá.
Zítra, až se ukáže, jestli opravdu za mě stojí, nebo jestli to byla jen prázdná slova.
—
V noci jsem nemohla spát.
Ležela jsem v posteli vedle Davida, který hlasitě spal. Pravidelně dýchal. Trochu chrápal. Spal tak pokojně, jako by se nic nestalo. Jako by bylo všechno normální.
A já jsem tam ležela. S otevřenýma očima. Dívala jsem se na strop. Ve tmě. A přemýšlela.
Přemýšlela jsem o tom, co jsem dnes viděla. Na Žofiině tváři. Jak tam stála na pódiu. Jak se snažila zmizet. Jak slyšela ta slova: chudák dítě.
Přemýšlela jsem o tom, co řekla tchyně. Lépe se v tom vyznám než ty. Jako bych já… jako bych já byla nic. Jako by mateřství, které žiju každý den, bylo… bylo méně než její.
Přemýšlela jsem o tom, co řekl David. Promluvím si s ní. Ale kolikrát už to řekl? Kolikrát už slíbil? A kolikrát se stalo totéž? Nic. Bez změny.
V jednu hodinu jsem uslyšela nějaký zvuk.
Ztuhla jsem. Poslouchala jsem.
Znovu. Tiché zaškrábnutí. Z Žofiina pokoje.
Vstala jsem. Opatrně, abych Davida neprobudila. Vyšla jsem na chodbu.
Zastavila jsem se u Žofiiných dveří. Poslouchala.
Ticho. Ale ne takové ticho, které znamená spánek. Ale takové, které… které čeká. Které ví, že tam někdo je.
Otevřela jsem dveře. Tiše.
Žofie seděla na posteli. Ve tmě. Nespala. Jen seděla. Deku omotanou kolem sebe. Byla tak malá. Tak ztracená.
— Zlato? — zavolala jsem tiše. — Jsi v pořádku?
Žofie se zachvěla. Pak přikývla. Ale nic neřekla.
Vešla jsem dovnitř. Posadila jsem se na okraj její postele.
— Nemůžeš spát? — zeptala jsem se.
Žofie zavrtěla hlavou. Dívala se na ruce. Pak tiše promluvila.
— Mami… — začala. Hlas se jí třásl. — Babička… babička se na mě hněvá?
Srdce se mi sevřelo. — Ne — řekla jsem rychle. — Ne, zlato. Babička se nehněvá na tebe.
— Ale já… já jsem nenosila to, co ona chtěla — řekla Žofie a teď už jsem viděla, že se jí v očích znovu shromažďují slzy. — Dnes ráno. Já jsem chtěla to, co jsi mi položila ty. A ona… ona řekla, že je to špatné. A pak já… já jsem plakala. A teď ona se hněvá. A…
— Žofie — skočila jsem jí do řeči tiše. — Poslouchej mě. Babička se na tebe nehněvá. Když se hněvá na někoho, tak na mě. Ne na tebe. Nikdy ne na tebe.
Ale Žofie zavrtěla hlavou. — Ale řekla… — začala, pak se zastavila. Jako by si to rozmyslela.
— Co řekla? — zeptala jsem se opatrně.
Žofie se podívala dolů. Hlas jí byl sotva slyšitelný. — Řekla… když mi vyměňovala šaty… řekla, že ty… že ty se o mě neumíš postarat. Že ty vybíráš špatné věci. Že ji musím poslouchat.
Svět se zastavil.
Všechen vzduch mi vyšel z plic.
Jen jsem seděla. A dívala se na svou dceru. A snažila se zpracovat, co jsem slyšela.
Ty vybíráš špatné věci.
Ji musí poslouchat.
Tohle řekla. Sedmiletému dítěti. Mé dceři.
— Žofie — řekla jsem a hlas mi… hlas už nebyl stabilní. — Řekla ti, že já… že já špatně vybírám pro tebe?
Žofie přikývla. Bojácně. Jako by si myslela, že udělala něco špatného tím, že to řekla.
— A… a já jsem nechtěla tomu věřit, mami — řekla rychle, ve slzách. — Věděla jsem, že ty… že ty chceš dobré. Ale babička řekla, že ty jsi mladá. Že ty se nevyznáš. Že když tě poslouchám, pak… pak budu dělat špatné věci. A pak všichni… všichni se mi budou smát. Jako dnes. Dnes se smáli. Slyšela jsem.
Objala jsem ji. Rychle. Pevně. A cítila jsem, jak se třese. Jak se celé její malé tělo chvěje pláčem, který zadržuje.
— Nikdo se ti nesměje — šeptala jsem do jejích vlasů. — A když se někdo směje, je to proto, že nerozumí. Ne proto, že jsi špatná. Nebo že jsem špatná já. Ale proto, že jsou takoví lidé, kteří… kteří nerozumějí.
— Ale babička řekla…
— Nezáleží na tom, co řekla babička — skočila jsem jí rozhodně do řeči. — Nezáleží na tom, Žofie. Protože já jsem tvoje matka. Já. Ne babička. A já ti říkám, že ty jsi úžasná. Že jsi krásná. Že jsi chytrá. A že cokoli si vybereš, co tě dělá šťastnou, je dobré. Vždycky dobré.
Žofie se na mě podívala. V očích slzy. Ale bylo tam něco jiného taky. Něco, co… co hledalo naději. Co chtělo věřit tomu, co říkám.
— Opravdu? — zeptala se tiše.
— Opravdu — řekla jsem rozhodně. — A víš co, zlato, zítra… zítra půjdeme a koupíme ti nové šaty. Takové, jaké chceš ty. Které si vybereš ty. A už nikdy nikdo je nevymění. Už nikdy nikdo ti neřekne, že je špatné, co miluješ. Slibuji.
Žofie přikývla. Objala mě kolem krku. Pevně.
A plakala. Ale teď jinak. Ne zoufalým pláčem. Ale… s úlevou.
Seděla jsem s ní tam. Držela jsem ji. Houpala. Dokud se neuklidnila. Dokud se jí dech nevyrovnal. Dokud si nelegla zpátky.
— Spi — šeptala jsem. — Spi, zlato. Zítra bude všechno lepší.
Žofie přikývla. Zavřela oči. A pomalu… pomalu usnula.
Ale já… já jsem tam seděla ještě. Na okraji její postele. Ve tmě.
A věděla jsem.
Věděla jsem, že už není cesty zpět.
Věděla jsem, že tchyně zašla příliš daleko.
Věděla jsem, že nezaútočila jen na mě. Ne jen na má rozhodnutí. Ale na mou dceru taky. Dostala jí do hlavy, že já nejsem dost dobrá. Že já vybírám špatné věci.
A tohle… tohle nemůžu dovolit.
Ne teď. Ne nikdy.
Vstala jsem. Vyšla jsem z pokoje. Tiše jsem za sebou zavřela dveře.
Šla jsem do obýváku. Posadila se na gauč. Ve tmě.
A věděla jsem, že musím udělat něco.
Něco takového, co ukáže, že to myslím vážně.
Něco takového, co ochrání Žofii.
A něco takového, co ukáže Davidovi, že tohle nejsou jen slova.
Ale realita.
A když on nás neochrání…
Pak to udělám já.
Ať to stojí cokoli.