Uplynuly tři měsíce.
Tři měsíce, kdy tchyně nepřišla. Nevolala Davidovi. Nepsala.
Ale mně ano.
Pozdě večer. Když David už spal. Když si myslela, že to nikdo nezjistí.
Nebrala jsem to. Ale viděla jsem. Viděla jsem na displeji její jméno. Ildiko Kovács. Znovu a znovu.
A byly zprávy. Dlouhé zprávy. O tom, jak jí to bolí. Jak jí chybí Žofie. Že jen chtěla pomoct. Že jsem obrátila Davida proti ní.
Neodpovídala jsem. Mazala jsem je. Všechny.
Ale věděla jsem, že se nevzdá. Znala jsem ji. A věděla jsem, že vymyslí něco. Nějaký poslední pokus.
A dva týdny před Žofiiným jarním vystoupením se to stalo.
Sobotní odpoledne. David pracoval. Žofie si hrála ve svém pokoji. Já byla v kuchyni.
A zazvonil zvonek.
Otevřela jsem dveře.
Tchyně tam stála. Ale nebyla sama.
Měla dvě velké tašky. A krabici. Velkou krabici, krásně zabalenou.
— Ahoj, Estero — řekla tiše. Neusmívala se. Tvář měla unavenou. Upřímnou. Nebo… nebo vypadalo, že upřímnou. — Vím, že mě nechceš vidět. Vím, že se hněváš. Ale… přinesla jsem Žofii dárek k narozeninám. Nechtěla jsem ho posílat poštou. Chtěla jsem jí ho dát osobně. A pak… pak odejdu. Slibuji.
Dívala jsem se na ni. Na krabici. Na tašky.
A cítila jsem, že něco není v pořádku. Něco příliš jednoduché. Příliš… příliš snadné.
— Děkuji — řekla jsem klidně. — Ale ne teď. Pošli to poštou. Nebo to pak převezme David.
Tchyně zavrtěla hlavou. — Prosím — řekla a teď už měla slzy. Opravdové. Nebo… nebo vypadaly opravdově. — Prosím, Estero. Jen pět minut. Jen abych jí to dala. Abych ji viděla. Tři měsíce jsem ji neviděla. Tři měsíce. Je to moje jediná vnučka. Prosím.
A pak jsem slyšela Žofiův hlas za sebou.
— Babička?
Otočila jsem se. Žofie tam stála na chodbě. Dívala se na tchyni. Na tváři… na tváři zvědavost. A něco jiného. Něco, co byl stesk. Protože ona byla dítě. A babička byla její babička. A tři měsíce pro dítě… tři měsíce je dlouho.
Tchyně se usmála. — Žofie! — řekla a hlas byl teplý. Upřímný. — Tak jsi mi chyběla, zlato! Přinesla jsem ti něco. K narozeninám.
Žofie vyšla dopředu. Pomalu. Opatrně. Podívala se na mě. Prosila o svolení.
A já… já jsem tam stála.
A věděla jsem, že tohle je ono. Tohle je ten okamžik. Tohle je místo, kde se musím rozhodnout.
Když ji teď pustím dovnitř, když dovolím, aby dala dárek, když dovolím, aby Žofie objala… pak se všechno vrátí. Pomalu. Postupně. Ale vrátí.
Ale když ji nepustím, když ji teď odešlu… pak Žofie uvidí, že její matka je krutá. Že její matka nedovolí, aby viděla babičku.
— Pět minut — řekla jsem nakonec. — Pět minut a jdeš.
Tchyně přikývla. Rychle. Vděčně. — Pět minut. Slibuji.
Vešla. Položila tašky. Sklonila se k Žofii.
A Žofie… Žofie ji objala.
Ne dlouho. Ne pevně. Ale objala.
A viděla jsem na tváři tchyně. Viděla jsem spokojenost. Vítězství. Vědomí, že se vrátila. Že je znovu uvnitř.
— No, zlato — řekla tchyně a podala krabici. — Otevři to. Vím, že do narozenin jsou ještě dva týdny, ale… no nemohla jsem se dočkat.
Žofie se na mě podívala. Prosila o svolení.
Přikývla jsem.
Žofie otevřela krabici.
A pak jsem viděla, co je uvnitř.
Šaty. Samozřejmě šaty.
Ale ne hnědé. Ne staré. Ne ponuré.
Byly růžové. Světle růžové. Třpytivé. Moderní. Krásné.
Přesně takové, jaké Žofie měla ráda.
— Vidíš? — řekla tchyně a podívala se na mě. Podívala se na mě tak, jako by říkala: Vidíš? Změnila jsem se. Naučila jsem se. — Věděla jsem, že Žofie má ráda růžovou. Proto jsem tohle vybrala. Líbí se ti, zlato?
Žofie vzala šaty. Dívala se na ně. A… a usmála se.
— Krásné — řekla tiše.
— Viďte? — řekla tchyně a teď už byla veselejší. Sebevědomější. — Věděla jsem, že se bude líbit. A je ještě něco v tašce. Podívej se…
A pak se něco ve mně zlomilo.
Protože jsem viděla. Viděla jsem, co se děje.
Tchyně se vrátila. Ne silou. Ne křikem. Ale takhle. S dárky. S růžovými šaty. S úsměvem.
A Žofie… Žofie byla šťastná. Protože ona je dítě. A děti mají rády dárky. A úsměvy. A pozornost.
A když tohle dovolím, když to teď nezastavím… pak všechno, co jsme za poslední tři měsíce vybudovaly, všechno, čemu jsme se naučily… se zhroutí.
— Dost — řekla jsem tiše.
Tchyně zvedla hlavu. — Cože?
— Řekla jsem dost — opakovala jsem a teď už jsem byla tvrdší. Rozhodnější. — Děkujeme za dárek. Ale teď musíš jít.
Úsměv tchyně zakolísal. — Ale… ale ještě neuplynulo pět minut…
— Nezáleží na tom — řekla jsem. — O tohle nejde. Jdeš. Teď.
— Ale Žofie ještě neviděla, co je v tašce… — zkusila to tchyně.
— Podívá se později — skočila jsem jí do řeči. — Ale ty teď jdeš.
Tchyně vstala. Pomalu. Tvář se jí změnila. Úsměv zmizel. Teplo zmizelo. A přišlo něco jiného. Něco studeného. Něco tvrdého.
— Chápu — řekla pomalu. — Chápu, Estero. Vidím. Tohle chceš. Aby Žofie neviděla babičku. Aby nedostala dárek. Aby necítila, že ji milují.
— Ne — řekla jsem klidně. — Chci, aby Žofie pochopila: dárky nenahrazují respekt. Růžové šaty nevymažou to, co jsi udělala před třemi měsíci. A těch pět minut teď neznamená, že je všechno v pořádku.
Tchyně se podívala na Žofii. — Žofie, zlato — řekla tiše. — Ty chceš, abych šla? Ty to taky chceš?
A to bylo ono. Toto byl ten okamžik. Tohle bylo místo, kdy se tchyně pokusila obrátit Žofii proti mně. Pokusila se to nastavit tak, jako bych to byla já, kdo je zlá. Kdo vyhání babičku. Kdo nedovolí, aby ji milovali.
Ale Žofie… Žofie se podívala na mě. Pak na tchyni. Pak zpátky na mě.
A pak promluvila. Tiše. Ale jasně.
— Máma řekla, že musíš jít — řekla. — Tak musíš jít.
Z tváře tchyně spadlo všechno. Úsměv. Teplo. Předstírání. Všechno.
— Dobře — řekla nakonec studeně. — Dobře, Žofie. Chápu. Vidím, čemu tě naučila tvoje matka. Vidím, že nerespektuješ babičku. Nemiluješ ji. Ale tohle se změní. Jednou pochopíš, že ses mýlila.
Otočila se. Šla ke dveřím.
Ale než vyšla, otočila se zpátky.
— Tohle ještě nekončí, Estero — řekla. — David se dozví, že jsi mě vyhnala. Že jsi nedovolila, abych viděla vnučku. A pak uvidíme, co řekne.
— David už všechno ví — řekla jsem klidně. — Už jsem mu řekla, co uděláš. Že se vrátíš. Že se budeš snažit vrátit s dárky. Že se pokusíš obrátit Žofii proti mně. Věděl. A čekal. A řekl: když tohle uděláš, pak musíš okamžitě odejít.
Tchyně zbledla. — Lžeš.
— Ne — řekla jsem. — Zavolej mu. Zeptej se.
Tchyně se na mě dívala. Dlouho. A viděla jsem, jak to pomalu pochopuje. Že tentokrát je to jiné. Že tentokrát se David k ní nevrátí. Že tentokrát prohrála.
— Tohle ti nikdy neodpustím — řekla nakonec.
— Nečekám odpuštění — řekla jsem. — Jen čekám, že pochopíš: tohle není tvůj domov. Ne tvoje dcera. A ne tvoje rozhodnutí.
Tchyně odešla. Zabouchla dveře.
A zmizela.
Stála jsem tam se Žofií. V tichu. S růžovými šaty v její ruce.
— Mami — řekla Žofie tiše. — Babička se rozzlobila?
Sklonila jsem se k ní. Podívala se jí do očí.
— Ano — řekla jsem upřímně. — Rozzlobila se. Ale ne proto, že jsi špatná. Ale proto, že nedostala, co chtěla. A někdy, zlato, lidé se zlobí, když nedostanou, co chtějí. Ale to není tvoje chyba. A není to moje chyba. To je její chyba.
Žofie přikývla. Pomalu. Pochopila. Ne úplně. Ale dost dobře.
— A šaty? — zeptala se a podívala se na růžové v ruce. — Můžu si je nechat?
Přemýšlela jsem. Protože tohle nebyla jednoduchá otázka. Protože tyto šaty… tyto šaty byly dárek. Ale zároveň past. Připomínka. Toho, že tchyně tu byla. Že to zkusila.
Ale Žofie za to nemůže. A šaty… šaty byly krásné. A Žofie je milovala.
— Ano — řekla jsem nakonec. — Můžeš si je nechat. Ale pamatuj, zlato: dárek neznamená, že musíme přijmout všechno od toho, kdo ho dává. Dárek nenahrazuje respekt. Dárek nevymaže špatné věci. Dárek je jen dárek. Nic víc.
Žofie přikývla. — Chápu — řekla.
A usmála se. Malý úsměv. Ale opravdový.
A já jsem věděla. Věděla jsem, že to byl poslední pokus. Věděla jsem, že tchyně teď opravdu pochopila. Nebo alespoň… alespoň věděla, že to nebude fungovat.
—
Když David přišel domů, řekla jsem mu, co se stalo.
Poslouchal. Vyslechl. A pak přikývl.
— Udělala jsi správně — řekl. — Věděl jsem, že se vrátí. Věděl jsem, že to zkusí. A ty… ty jsi to udělala správně.
— Volala ti? — zeptala jsem se.
— Ano — řekl David. — Před deseti minutami. Plakala. Křičela. Říkala, že jsi zlá. Že jsi ji vyhnala. Že jsi nedovolila, aby viděla Žofii.
— A co jsi řekl?
David se na mě podíval. — Řekl jsem, že jsme to probrali. Že jsem věděl, co uděláš. A že s tím souhlasím. A že pokud ona nedokáže respektovat hranice, pak nemůže přijít. Nikdy.
Dívala jsem se na něj. A cítila jsem, jak se něco… něco definitivně usadilo ve mně. Něco, co bylo dosud nejisté. Co se bálo. Co nevědělo, jestli David to opravdu vydrží.
Ale teď jsem věděla. Teď jsem viděla.
On to vydrží. On nás chrání. On si vybral.
— Děkuji — řekla jsem tiše.
David mě objal. Pevně. — Děkuji tobě — řekl. — Že jsi mě naučila, co znamená být rodina. Že jsi mi ukázala, co znamená chránit. Že jsi… že jsi nepovolila.
Tam jsme stáli. V kuchyni. Objímali se. A věděla jsem, že teď… teď už jsme opravdu přes to.
Teď už jsme opravdu v bezpečí.