— Patnáct let jsme spolu žili! — vzlykala do telefonu, hlas se jí lámal. — Jak se z nás můžou stát úplně cizí lidé?
Vzápětí si ale uvědomila, že z reproduktoru se ozývá jen ticho. Vítězslav Martinec už řekl všechno, co měl na srdci, a hovor bez dalšího vysvětlování ukončil. Hotovo. A teď si s tím, Kláro Malířová, poraď sama.
Večer zazvonil telefon znovu. Volala máma, která zatím netušila vůbec nic. Mluvila s dcerou, o níž byla přesvědčená, že je spokojená, úspěšná a má život pevně v rukou. Klára se téhle role držela z posledních sil, hrála ji až do konce hovoru. Jakmile se ale rozloučily, sesunula se do křesla, přitiskla si kolena k hrudi a dlouho, tiše plakala…
Cestou z města seděla v taxíku a každou chvíli si setřela slzy, které se jí navzdory veškeré snaze draly do očí. Jednotlivé kapky, osamělé, stejně jako ona sama. V kufru auta ležel její kufr — opuštěný a cizí. Na sedadle vedle ní stála velká cestovní taška. Řidič na ni občas pohlédl ve zpětném zrcátku a Klára měla chuť se do té tašky schovat a zmizet.
Ještě ráno měla pocit, že její život má pevné obrysy. A pak se to všechno rozpadlo během jediné chvíle. Vítězslav přišel domů a klidným, téměř úředním tónem oznámil:
— Musíme se rozejít. Jak v osobním životě, tak v práci.
Manžel? Vlastně ne. Spíš dlouholetý partner. Patnáct let společného soužití, bezmála. Klára se nikdy nedokázala přimět k tomu, aby ho sama požádala o svatbu — nebyla tak vychovaná. A on ji o ruku nikdy nepožádal. Všechno už přece fungovalo samo. Aspoň si to myslela. Společný dům, společné podnikání — jazyková škola. Teprve teď jí došlo, jak pošetilé bylo neřešit, na koho je to všechno napsané. Vítězslav ji jednoduše vymazal ze svého života a nezapomněl dodat, že v práci už ji také vidět nechce.
— Už jsem za tebe našel náhradu.
V tom šoku a vzteku zároveň v sobě Klára přece jen našla sílu odpovědět:
— Nejen v práci, jestli to chápu správně.
Vítězslav jen pokrčil rameny, jako by šlo o banalitu. Prý se to stává. Až později se Klára dozvěděla, že se zamiloval do matky Amálie Janečekové. Rozhodl se, že tentokrát je to navždy. Ona, Klára, byla jen na patnáct let. Nová žena měla být osudem. Jak se vlastně jmenuje? Snažila se vybavit si jméno, ale marně.
Na závěr se zachoval „velkoryse“ — dal jí peníze. Ne tolik, aby si mohla koupit byt nebo hotový dům někde poblíž města. Klára byla natolik otupělá, že otevřela realitní server, klikla na první inzerát s cenou, která se vešla do rozpočtu, a o pár hodin později už stála před domem.
Nacházel se kousek za Hradcem Králové. Ani blízko, ani úplně daleko — zhruba čtyřicet kilometrů. Cena byla nízká, protože šlo o nedostavěný objekt. Přesněji řečeno: hrubé práce byly hotové, v jedné místnosti a v kuchyni už byla i základní úprava. Veškeré sítě fungovaly. Zbývalo dodělat dvě místnosti a dům by byl obyvatelný.
— Přijde mi, že ho prodáváte nějak podezřele levně — poznamenala Klára opatrně mladé ženě. — Mně to samozřejmě vyhovuje, ale… není s tím domem něco špatně?
— Patřil mému otci — odpověděla dívka bez emocí. — Deset let jsme spolu nebyli v kontaktu, od chvíle, kdy od nás odešel. Máma se rychle znovu vdala a vychoval mě nevlastní otec. Táta ten dům stavěl celé roky, cihlu po cihle. Snil o tom, že bude žít někde na samotě, ve vlastním. Nakonec mě museli dohledat kvůli dědictví. Podle papírů jsem jediná dědička. Všechno jsem převzala a teď to prodávám, jen aby už to bylo pryč.
Byla sotva dospělá.
— Počkejte… váš otec zemřel?
— Ano.
— A kolik mu bylo?
— Čtyřicet sedm. Máma říká, že se udřel. Pořád ten dům, ta posedlost. Sen, láska. Stavěl a stavěl, až ho to stálo život.
— Zemřel tady?
— Na dvoře. Pracoval na zahradě v horku a zkolaboval.
— To je hrozné… tak mladý.
Klářiny vlastní trable v tu chvíli ustoupily do pozadí. Jaký paradox. Silný chlap, který dokázal postavit takový dům, a najednou konec. A ona se tu hroutí kvůli rozchodu. Vždyť je živá, zdravá, má ruce i nohy — nějak to zvládne.
Právě tehdy se ozvala jedna z rodiček ze školy. Stěžovala si, že úroveň nové učitelky je naprosto nevyhovující, a prohlásila, že své dítě svěří jedině Kláře.
— Jenže já se nejspíš budu stěhovat jinam…
— To nevadí. Od toho je přece internet. Kláro Malířová, my potřebujeme pořádnou angličtinu, ne nějaké „vis iz“. — Zřejmě napodobila výslovnost nové lektorky.
Proboha, koho to Vítězslav na její místo vzal? Dřív si pedagogy vybírala osobně. Klára souhlasila s online výukou a poprvé po dlouhé době se v ní pohnulo něco jako naděje. Mladá majitelka domu, která očividně chtěla mít celé dědictví po otci co nejrychleji z krku, spěchala, aby prohlídku ukončila, a Klára cítila, že se blíží okamžik, kdy bude muset učinit rozhodnutí, které jí změní další život.