Makléřka se ozvala unaveným, téměř znuděným tónem:
— Tak co, jak jste se rozhodla? Protože další zájemci se mi už hlásí…
Klára ani na okamžik nezaváhala.
— Ano. Beru ho. Opravdu, beru! — řekla pevně, skoro tvrdohlavě.
Dobře věděla, že za ty peníze by nenašla nic lepšího. Vlastně by nenašla vůbec nic srovnatelného. Dokonce jí ještě zůstane dost na ojeté auto české výroby. A to se bude hodit. Ostatně otec Nikoly Urbanové — tak se jmenovala mladá žena, která dům prodávala — byl očividně šikovný chlap. Na pozemku postavil uzavřenou garáž a spoustu věcí dodělal vlastníma rukama. Celkově dům nepůsobil zanedbaně, spíš nedokončeně. Kláře stačilo opravit dvě místnosti a měla by k dispozici slušné bydlení. Když se na to podívala střízlivě, nebyla to žádná katastrofa.
Jenže ve chvíli, kdy seděla v taxíku, obklopená krabicemi a taškami, a mířila do svého nového domova v cizí, tiché vesnici, dolehlo na ni ticho jinak. Příliš prázdné, příliš konečné. Co tam bude dělat úplně sama? Slzy se jí draly do očí samy, bez varování. Celou dobu si myslela, že s Vítězslavem Martincem mají vztah, rodinu, budoucnost. A on ji prostě odložil, jako by byla věc po záruce.
Pomoc taxikáře odmítla. Věci si na pozemek nanosila sama. A pak i dovnitř. Zítra, rozhodla se, začne shánět auto. Nějakou pětku, sedmičku… nebo klidně Nivu. Rozhodně nehodlala chodit všude pěšky. Vlastně si teprve teď uvědomila, jak hloupé bylo stěhovat se bez auta. Ale to se spraví. Hlavní bylo, že si Vítězslav nedělal nárok na její nový MacBook ani na ostatní osobní věci. Internet tu fungoval — sice mobilní, ale spolehlivý. A kde je internet, tam je práce. Klára byla přesvědčená, že se svými zkušenostmi a jménem si rychle vybuduje online výuku. O přežití se bát nemusela. Auto koupí. A pak se uvidí.
Doprava vyřešená. Peníze na jídlo taky. Ale co samota? Sama nikdy nežila. Nejdřív rodiče, pak Vítězslav. Její rodiče zůstali v Hradci Králové. Právě tam ho před patnácti lety poznala. On ji tehdy odvezl do hlavního města a rodiče byli po celou dobu přesvědčení, že se jí daří. Vystudovala, pracuje, posílá peníze. Nevdala se? Možná škoda, ale rodiče se nikdy nepletli. Vnoučata nejsou? Ani to nebylo téma. Klára po něm nic nechtěla, rodiče ji nekontrolovali — a teď… jak jim říct pravdu? Rozhodla se ten rozhovor odložit. Na později. Na lepší časy. Ty přece musí přijít. Nemůže zůstat sama a nešťastná navždy.
Vybalila alespoň část věcí, dala si jednoduchou večeři a znovu prošla dům. Tentokrát s nepříjemným pocitem, že udělala chybu. Co tu zvládne sama? Pak si ale všimla, že materiál už je nakoupený. Sádrokarton, barvy, dokonce i nářadí, pečlivě složené v rohu. Barvy nebyly špatné. Všechno připravené. A přesto si uvědomila, že na to nemá sílu. Ani fyzickou, ani psychickou. Připadala si vyždímaná.
V ložnici si ustlala a lehla si s tím, že se bude dlouho převalovat. Nestalo se. Usnula okamžitě. Spala tvrdě, bez snů. Ráno si u kávy projela inzeráty, zavolala kvůli autu, dojela se podívat — a koupila ho. Niva. Ideální do místních polních cest. Aspoň něco vyšlo hladce. Vítězslav a jeho nová známost se jí na chvíli mihli hlavou. „Nezajímá,“ okřikla se. „Vůbec tě to nezajímá.“
Musela žít. A tak žila. Vlastně jen pracovala. Na nic jiného jí síla nezbývala. Měla pravdu — studenti se objevili rychle. Hladem neumře. Ráno se upravila, zapnula počítač, nasadila profesionální úsměv a vedla lekce klidným, jistým hlasem. Jakmile ale zaklapla notebook, zhroutila se na gauč a civěla do prázdna.
Už měsíc bydlela v novém domě. A za celou dobu neuklidila. Najednou jí to přišlo trapné. Našla koště a lopatku a pustila se do práce. Hadry, kbelík i čisticí prostředky byly v kotelně.
Zametala… a nic. Žádný prach, žádné smetí. To přece nedávalo smysl. Dům by měl být zaprášený. Zastavila se, nechápavě se rozhlédla, pak nechala koště spadnout na podlahu a rychlým krokem zamířila dál do domu. Cítila, že něco není v pořádku, a neodbytný pocit ji táhl k místnosti, která dosud zůstávala bez oprav.