Váhavě zamířila právě tam – do místnosti, na kterou se zatím nesáhlo. Něco v ní trvalo na tom, že se musí podívat dovnitř, že je to důležité. Klára Malířová stiskla kliku, otevřela a zůstala stát jako přimrazená. Dvě stěny byly obložené sádrokartonem.
„Cože?“ vydechla ohromeně, spíš pro sebe než nahlas.
Napadlo ji, jestli se neplete. Jestli si to celé nepamatuje špatně. Dům přece kupovala sama, chodila si ho prohlížet ještě v naprosto žalostném stavu, unavená, rozhozená, na dně… Možná už tehdy ty stěny takhle vypadaly?
Přistoupila blíž a přejela rukou po hladkém povrchu. Ne. Tohle nebyla žádná stará práce. Desky byly nové, materiál voněl čerstvostí. V rohu leželo nářadí. Klára by přísahala, že akušroubovák neležel takhle, jak si ho pamatovala. Nebo si to jen myslí? Nebyla tehdy tak mimo, že si detaily prostě nepamatuje?
A pak jí to došlo znovu. Ten úklid. Někdo tu musel uklízet. Někdo byl v domě. Sevřela telefon a bez delšího přemýšlení vytočila číslo Nikoly Urbanové.
„Nikolo, promiňte… kdo má vlastně klíče od toho domu?“ vyhrkla.
„Dobrý den,“ ozvalo se opatrně. „Od jakého domu? A kdo volá?“
„Ach… omlouvám se. Tady Klára, ta, co od vás dům koupila.“
„Aha! Ano, jasně. Upřímně – nevím. My klíče nemáme, všechno jsem vám předala. Ale možná táta někomu nechal náhradní, netuším. Neměnila jste zámky? Co se stalo? Něco zmizelo?“
„Ne, ne, vůbec nic,“ zalhala Klára rychle. „Jen… jsem si nebyla jistá.“
„Já se nebojím, jen… bylo by nepříjemné, kdyby tam někdo chodil. S tátou jsme se nestýkali, mohla bych o něčem nevědět. Opravdu nic nechybí?“
Přišlo jí absurdní vysvětlovat, že někdo v jejím domě uklízí a opravuje stěny. Ještě jednou se omluvila, hovor ukončila a rozhodla se jednat. Téhož dne nechala vyměnit všechny zámky – na domě i na brance. Peníze naštěstí měla a řemeslníka sehnala snadno. Zámky koupila v železářství na kraji vesnice.
Jenže tím to neskončilo.
O pár dní později objevila další místnost, kde byly stěny kompletně zaklopené sádrokartonem. Stačilo jen vymalovat. To už bylo příliš. Jaká to má být hra? Kdo to dělá? Kdy? Vždyť zámky jsou nové! Napadlo ji, jestli si zámečník nenechal kopii klíčů a nechodí sem po nocích „na brigádu“.
Kupodivu necítila strach. Ani paniku. Spíš podivnou otupělost. Začala si na internetu vyhledávat články o duchách. Dívala se na videa, kde lidé tvrdili, že zesnulí se po smrti vracejí, chodí po domech, navštěvují živé. Někteří prý potkávají mrtvé i na ulici. Skvělé. Napsala zprávu Nikole: „Jak se jmenoval váš otec?“ Odpověď přišla brzy: „Dušan Růžička. Proč?“ „Jen tak, děkuju,“ odepsala.
Říct někomu, že ti v domě zřejmě hospodaří duch, by znělo naprosto šíleně. Ale někdo tu přece být musel. Nebo… nebyl?
Co když to není žádný přízrak? Co když se zbláznila ona? Co když to všechno dělá sama a nepamatuje si to? Tahle varianta byla děsivě logická. Impulzivně vytočila číslo Vítězslava Martince. Idiotka. Ale on to vzal. Třeba se dokážou bavit normálně.
„Já se asi zbláznila,“ vzlykla. „Mám pocit, že zapomínám celé kusy reality.“
Jeho hlas byl chladný, odměřený. Oznámil jí, že když je člověk nemocný, má jít k lékaři, ne obtěžovat cizí lidi.
„Byli jsme spolu patnáct let!“ rozplakala se do telefonu. „Jak můžeme být najednou úplně cizí?“
Odpovědí bylo ticho. Řekl, co chtěl, a zavěsil. Hotovo. A teď si poraď sama, Kláro.
Večer zavolala máma. Netušila nic. Mluvila s dcerou, která měla být spokojená a úspěšná. Klára tu roli odehrála do posledního slova. Jakmile hovor skončil, sesunula se do křesla, objala kolena a dlouho plakala. Už nemohla dál. Ta samota, to předstírání, ty lži. A říct pravdu? Jakou pravdu vlastně? Že patnáct let žila s hulvátem?
Když se konečně uklidnila, všimla si balení papírových kapesníků na stole přímo před sebou.
„Dušane Růžičko… jste to vy?“ zeptala se roztřeseně. „Já jsem je sem nedávala.“
Dům mlčel. Klára si kapesníky vzala, otřela si tvář a se vztekem je hodila na podlahu. Tak co? Ukážeš se teď?
Nic. Jen prázdno a ticho. A v té tísni ji náhle napadlo, že by bylo nejjednodušší to všechno ukončit. Jako by ji něco vedlo – vstala, obula se, přešla do garáže… pocit neodvratnosti ji táhl dál, aniž by přesně věděla kam a proč.