Zavřela všechna vrata dokořán, nastartovala auto a sesunula se na betonovou podlahu. Říká se, že to takhle skončí rychle. Že člověk prostě usne. Jen usne… Klára Malířová se však rozkašlala, svět se s ní zatočil a do těla se jí zakousl syrový strach. Co to dělám? Zbláznila ses?! Tohle přece nejde! A navíc – podle všeho se tam nic neuzavírá, nic nekončí. Jen by se z ní stala další zbloudilá duše, uvězněná v tomhle domě. Pokusila se postavit, ale nohy ji zradily a znovu se zhroutila. Zkusila se plazit k vratům ven, jenže síly byly pryč… tak a je konec.
Nejdřív zaslechla ticho – motor někdo vypnul. Pak se otevřela vrata a do garáže se nahrnul studený čerstvý vzduch. Klára ho hltala plnými doušky, zatímco hlava zůstávala zahalená těžkou mlhou. Musíš vstát. Co když půjde kolem soused a najde mě tu rozpláclou na zemi? Byl by z toho poprask. A to teď opravdu nepotřebuju.
Zbytek večera strávila v posteli. Nakonec usnula a ráno odučila několik lekcí online. Cítila se podivně. Jako by jednou zemřela a pak se vrátila. Něco v ní včera v garáži skutečně zhaslo. Udusilo se.
Po vyučování si ohřála oběd. Pohledem zabloudila na místo na podlaze, kam večer vzteky mrštila papírové kapesníky – nebylo tam nic. Uklidil to. To teda koukám. A ještě mi zachránil život. Uvařila kávu, pak se zarazila a nalila ji do dvou hrnků. Jeden si nechala, druhý posunula na stůl naproti sobě.
„Poslužte si.“
Káva zůstala netknutá. Možná si to všechno vymyslela. Nebo duchové kávu nepijí. Vzala telefon a vytočila číslo.
„Mami, ahoj! Hlavně se nelekej. Odešla jsem od Vítězslava Martince, koupila jsem dům a chci vás s tátou pozvat na návštěvu. Až dodělám opravy. Ano. Ano… mami, děkuju.“
Po hovoru seděla dlouho a usmívala se. „Když jsi odešla, tak to tak mělo být,“ řekla jí máma. Jaké má štěstí na rodiče. A ona se tolik bála. Úplně zbytečný stud.
Zbytek dne malovala stěny. Zvládla dvě. Když večer přišla do obýváku, všimla si, že v hrnku naproti chybí půlka kávy. Tak tohle už je opravdu něco.
Posadila se ke stolu a řekla nahlas:
„Musíme si promluvit.“
Odpovědí bylo ticho. Co vlastně čekala? Vidět ho nemohla. A přitom seděl přímo před ní. Bez těla, zmatený, stále nechápající, co se s ním stalo.
„Dušane, tenhle dům je teď můj. Rozumíte? Můj. Já sama netuším, jak to celé vyřešit, ale bydlet s vámi pod jednou střechou nechci. Je to… nepříjemné. Zkuste se na to podívat mýma očima. Vím, že jste ho stavěl léta a pak… je to strašně nespravedlivé. Chápu to. Je mi vás líto. Jenže kdybych nebyla po rozchodu psychicky na dně, vyděsil byste mě k smrti. Takhle to nejde.“
Odmlčela se a tiše dodala:
„Všechno tu budu dělat sama. Opravdu. Úklid, opravy, všechno. Slibuju. Já jsem ženská, chápete? Převlékám se tu, sprchuju se… nedokážu žít s pocitem, že se na mě dívá cizí chlap. Vyhnat vás nemůžu. A zachránil jste mě. Netušíte, jak moc. Ale ten dům je můj. A vy… promiňte, Dušane… vy jste zemřel. Už dávno. Skoro před rokem.“
Do očí se jí nahrnuly slzy, ani nevěděla proč. Chudák chlap. Zachránil ji… a kdyby tehdy nebyl sám, možná by dnes žil. Proč ho vlastně vyhání? Není to chyba? Je tu. Opravdu tu je. Ještě před pár dny by se tomu smála. Bývalý majitel domu, který si postavil vlastníma rukama. Bože… všechno je to děsivé.
Sklidila ze stolu nedopitou kávu a hrnek umyla. Byla vyčerpaná a chtělo se jí spát. Zítra ji čekaly další lekce, malování, možná nákup materiálu…
Dušan Růžička stál na zápraží a díval se do tmy. Cítil vděčnost k té mladé ženě. Řekla mu to přímo: „Vy jste zemřel.“ Do té chvíle si to úplně nepřipouštěl. Teď už věděl. Nikdo ho neviděl, nikdo ho neslyšel. Zkoušel mluvit, marně. A tak dělal jediné, co uměl – staral se o dům. Jenže ten dům už nebyl jeho. Patřil Kláře.
Dnes zvládla natřít dvě stěny. Pracovala soustředěně, bez přestávky. Odcházel s nadějí, že v tom bude pokračovat. Že dům neopustí. Že ho bude mít ráda a pečovat o něj.
Bude muset. Slib dala.