— Tady ho máš, toho svého vysněného! — pronesla Stanislava Váleková s vítězoslavným úšklebkem a ukázala směrem k dvojici vycházející z polikliniky.
Ten muž byl Marek Tesař, její snoubenec. Pečlivě přidržoval za loket mladou těhotnou ženu, vedl ji pomalu k autu, pomohl jí nastoupit a nakonec ji něžně políbil na tvář.
— Tak co? Nestačí ti to, nebo chceš slyšet ještě víc o jeho dokonalém životě? — naléhala Stanislava. — Jestli chceš, klidně ti domluvím osobní setkání s tou Nikolou Navrátilovou.
Když se rodiče rozvedli, byly Kláře Janečekové sotva čtyři roky. Už tehdy tichá a nenápadná holčička se stáhla ještě víc do sebe a skoro přestala být vidět.
V její dětské mysli se usadila obava, že by ji jednoho dne mohla opustit i matka. Právě proto se snažila být bezchybná — poslouchala na slovo, pomáhala doma a dělala všechno pro to, aby si Stanislavu neznepřátelila.
— Ty tu holku úplně dusíš strachem, — vyčítala jí kamarádka Blanka Jelíneková. — Vždyť se bojí udělat krok navíc.
— A to je jedině dobře, — odbyla ji Stanislava ostře. — Dcera má matku poslouchat a být užitečná.
Zvláštní bylo, že stejné zásady Stanislava nikdy neuplatňovala vůči vlastní matce, kterou navštěvovala jednou za několik let, a to spíš z povinnosti. Kláru k babičce na vesnici vzala jen párkrát a tím jejich kontakt prakticky skončil.
Babičku z otcovy strany si Klára nepamatovala vůbec. Věděla jen tolik, že tchyně svou snachu od první chvíle nemusela a rozvod syna s ní přijala s úlevou. Od té doby se ani otec, ani jeho rodina o Klářin osud nezajímali. Otec alespoň posílal výživné.
— Ještě že ho to nezruinovalo! — utrousila Stanislava pokaždé, když peníze dorazily. — Ale dočká se, všechno se mu jednou vrátí.
Jaké slzy tím myslí, Klára nechápala. Nikdy neviděla matku plakat. Po rozvodu byla spíš podrážděná, chladná a často nepříjemná, ale slzy nepřišly ani jednou.
Dcera slýchala opakovaně, že bez matky nic neznamená a že ji v životě nečeká nic dobrého, pokud nebude poslouchat. Klára se nevzpírala. Od malička byla zvyklá zvládat domácnost, učit se sama a starat se o sebe bez pomoci.
Jediné, proti čemu Stanislava nic neměla, byly dceřiny záliby. Ve volných chvílích Klára kreslila, modelovala z plastelíny a s radostí trávila čas v kuchyni, kde pekla koláče a plnila těsto vším možným.
— Ty máš ale šikovnou holku, — chválil Stanislavu její druhý manžel Přemysl Martinec.
Do jejich života vstoupil, když bylo Kláře jedenáct let, a neváhal dávat najevo obdiv k nevlastní dceři, což Stanislavu nejednou znatelně dráždilo a vytvářelo v domácnosti napětí, které se postupně začalo prohlubovat.