Přemysl Martinec se tehdy bez váhání postavil na Klářinu stranu, když oznámila, že by se ráda vyučila cukrářkou. Věřil jejímu talentu a na rozdíl od Stanislavy ji v tom otevřeně podporoval. Byl to člověk spíš klidné povahy, starostlivý a laskavý, jenže osud byl neúprosný – po osmi letech společného manželství náhle zemřel a Stanislava zůstala sama se dvěma dětmi. Klára už byla dospělá, ale Patrikovi Modrému bylo tehdy teprve pět let.
Tou dobou měla Klára Janečeková čerstvě po škole, v ruce výuční list a nastoupila do menší soukromé cukrárny, kde si její práce rychle získala uznání. Jako by to nestačilo, přišla nečekaná zpráva z otcovy strany rodiny – po babičce zdědila dvoupokojový byt. Klára si v duchu začala malovat, že by se konečně osamostatnila a postavila na vlastní nohy.
Nadšení jí však matka okamžitě zchladila.
— Ani náhodou! — rozčilovala se Stanislava. — Kdo mi tady bude pomáhat s Patrikem? A navíc, peněz máme sotva dost. Ten byt se pronajme, k tomu přidáme tvoji výplatu, jedině tak to zvládneme.
— Mami, já se chci vdávat za Romana Matouška, — zkusila Klára nesměle oponovat. — Budu mít vlastní rodinu…
— Za jakého Romana? Za toho vychrtlého chudáka? Ten za nic nestojí! Stejně mu jde jen o ten byt, jinak by o tebe ani okem nezavadil!
Stanislava tehdy nešetřila výčitkami a Klára se nezmohla na razantní odpor. Krátce nato Roman z jejího života zmizel – dozvěděl se, že samostatné bydlení nepřipadá v úvahu a že potenciální tchyně je zásadně proti němu.
Další tři roky se Klářin život smrskl na jednotvárný kolotoč: práce a domov, domov a práce. V cukrárně si jí vážili a vydělávala slušně, jenže z těch peněz sama skoro nic neměla.
— Ty s penězi zacházet neumíš, — opakovala Stanislava a brala dceři téměř celou výplatu.
Klára se nehádala. Stejně neměla pocit, že by měla za co utrácet. Matka přece ví, co je nejlepší.
Změna přišla až ve chvíli, kdy poznala Marka Tesaře, řidiče–expeditora. Najednou začala víc dbát na vzhled, kupovala si oblečení a drobnosti jen pro sebe.
— To sis zase našla nějakého nuzáka? — rozčílila se Stanislava, jakmile se o novém muži dozvěděla.
— Marek má vlastní byt a slušnou práci, — bránila ho Klára tiše.
— Tak to bude určitě sukničkář, když je mu šestadvacet a nemá ani manželku, ani dítě. Jen taková naivka jako ty může těmhle pohádkám věřit.
Navzdory téměř každodenním kázáním se Klára s Markem dál scházela. Dokonce si stanovili termín svatby. A právě tehdy ji matka vtrhla do pracovního dne a dotáhla ji k poliklinice.
— Podívej se, to je ten tvůj ideál! — pronesla Stanislava triumfálně a ukázala ke vchodu.
Z budovy vycházel Marek. Po jeho boku kráčela mladá těhotná žena a on ji něžně podpíral za loket, s takovou péčí, až se Kláře sevřelo hrdlo.