Marek té ženě ještě pomohl nastoupit do auta a s lehkostí jí vtiskl polibek na tvář. Kláře se v tu chvíli zatočila hlava.
„Tak co?“ nenechala ji Stanislava Váleková vydechnout a vítězoslavně se k ní otočila. „Chceš slyšet další podrobnosti ze života toho tvého… hrdiny? Nebo ti mám rovnou domluvit schůzku s tou Nikolou Navrátilovou?“
„Ne,“ dostala ze sebe Klára s vypětím všech sil, jen aby se před matkou nerozplakala.
„A hlavně kvůli takovému chlapovi nebreč,“ okřikla ji Stanislava ostře. „Poslouchej mě a uvidíš, že se ti v životě povede dobře.“
Klára se Markovi už nikdy neozvala. Nemělo to smysl – všechno přece viděla na vlastní oči. On se ještě měsíc snažil pochopit, proč se s ním rozešla, ale když narážel jen na ticho, nakonec to vzdal a zmizel z jejího života úplně.
Další čtyři roky se Klára mužům raději vyhýbala obloukem. Veškerou energii vrhla do práce a brzy se v okolí začalo mluvit o tom, že lepší cukrářku by člověk široko daleko nenašel. Její dorty nebyly jen chutné, ale doslova umělecké.
Ani doma si neodpočinula. Neustále pomáhala s domácností, seděla nad úkoly s mladším bratrem a na zábavu nebo procházky jí nezbýval čas. Život se smrskl na povinnosti.
Jenže osud si cesty hledá i tam, kde ho nikdo nečeká. Do jejich cukrárny pravidelně, nejméně dvakrát do měsíce, chodil sympatický muž jménem Lukáš Čermák. Vždy objednával dort pro svou maminku.
Hana Krejčíová si Klářiny výtvory oblíbila natolik, že jednou přišla osobně i se synem a trvala na tom, že chce cukrářce poděkovat tváří v tvář. Setkání bylo krátké, ale plné rozpaků.
Už druhý den dorazil Lukáš sám a Kláru pozval na schůzku. Začali se vídat potají, bez vědomí Stanislavy Válekové. Klára se bála, že by matčiny řeči mohly její křehké štěstí pokazit. Lukáš byl jiný než ti před ním – klidný, pozorný a spolehlivý.
Svému partnerovi se svěřila se dvěma nepovedenými vztahy z minulosti. Lukáš netlačil na seznamování s budoucí tchyní, zato ohledně svatby měl jasno a nijak to neskrýval.
Když k seznámení přece jen došlo, Lukáš bez okolků oznámil: „Vaši dceru miluji a vezmeme se. Přihlášku máme podanou, svatba bude za dva měsíce. Budeme rádi, když přijdete.“
Stanislava byla tou novinou natolik zaskočená, že se zmohla jen na strohé: „Děkuji, přijdu.“
Lukáš spokojeně přikývl a objal Kláru, která už skoro čekala výbuch. Samozřejmě že se matka jen tak nevzdala. Denně dceru zahrnovala poučkami o tom, že bez rodiny by nebyla nikým. Přesto proti Lukášovi nic konkrétního neměla. Zato on sám začal na Kláru pohlížet s neklidným podezřením a působil čím dál zmateněji, jako by něco tušil, ale ještě nedokázal pochopit co.