Jeho nejistota však trvala jen do určité chvíle…
Jednoho dne Lukáš Kláru zcela vyvedl z míry, když jí pustil zvukový záznam. Z reproduktoru zazněl hlas Stanislavy Válekové, která bez sebemenších zábran očerňovala vlastní dceru. Nešetřila urážkami – prý je Klára promiskuitní, povahově nesnesitelná, líná a zanedbaná. S jedovatou ironií dodala, že není divu, že od ní pět předchozích nápadníků vzalo nohy na ramena.
„Jen se přetvařuje, aby ses s ní oženil. Ty ale vypadáš jako slušný chlap. Zamysli se, jestli ti takové neštěstí stojí za to,“ uzavřela Stanislava chladně celý monolog.
Klára zůstala stát jako přimrazená. Slyšela vlastní matku, jak ji rozebírá na kusy, a nebyla schopná ze sebe dostat jediné slovo na obranu.
— Ještě že jsi mi o sobě všechno řekla už dřív a že tě opravdu znám, — přitiskl si ji Lukáš pevně k sobě. — Nemohl jsem mlčet. Tvoje matka mi tohle opakovala několikrát a na slušné prosby, aby přestala, vůbec nereagovala.
— Ty jsi ji prosil? — podívala se na něj Klára s obavami v očích. — Takže… svatba nebude?
— Ty moje bláznivá holka, — řekl jí jemně, ale s výčitkou. — Miluju tě a vezmeme se. Jen si sama rozmysli, jak to budeš mít se svou matkou. Já s ní už jednat nechci.
V té chvíli si Klára uvědomila, že se Stanislavy už nebojí. A že Lukáše neopustí. Zároveň však věděla, že vztah s matkou musí jednou provždy vyřešit.
Ještě téhož večera pustila nahrávku Stanislavě.
— Proč jsi to dělala? A k čemu to mělo být? — zeptala se unaveně. — Stejně si Lukáše vezmu. Jen chci znát pravdu.
— Protože bez tvého platu a peněz z pronájmu bytu bych Přemysla neuživila, — odpověděla matka bez rozpaků. — Potřebuje vysokou školu, časem auto. A já taky nejsem žádná stará baba, chci normálně žít, ne se dřít na dvou směnách.
— Vždyť máš jen jednu práci, a ještě k tomu docela pohodovou, — namítla Klára nechápavě.
— A tak to má zůstat, — usekla Stanislava.
— Ne, mami. Takhle už to dál nepůjde, — řekla Klára klidně a zamířila ke dveřím.
Pak se ale zarazila:
— A Roman Matoušek a Marek Tesař? S nimi jsi to udělala taky?
— Ale no tak, — ušklíbla se Stanislava. — Roman se ani moc nebránil, stačil jeden rozhovor. A u Marka to byla shoda náhod. Nikola Navrátilová je jeho sestřenice, vyrůstali spolu. Pomáhal jí… a já se o tom dozvěděla úplnou náhodou.
Klára už dál neposlouchala. Beze slova vyšla z bytu a tiše za sebou zavřela dveře. Možná jednou svou matku pochopí. Ale dnes? Dnes to rozhodně nebylo možné.