«Buď sem tvoje matka přestane chodit každý den, nebo odejdu já. Vyber si. Hned.» — řekla klidně a shodila na chodbu pytle s tchyninými věcmi

Vtíravost rodiny je krutá a zničující.
Příběhy

Klíč se sotva dotkl zámku a ještě se ani nestačil úplně otočit, když Gabriela Pavlíčeková vycítila, že doma něco nesedí. Dveře se otevřely samy, tiše a lehce, jako by na její návrat někdo čekal. Ještě dřív než pohledem ji ale udeřil do nosu pach. Nebyla to uklidňující levandule z difuzéru ani svěží vůně uklizeného bytu. Vzduch byl nasáklý smaženou cibulí, vařeným zelím, něčím kyselým a zatuchlým – cizím, těžkým odérem, který se vpíjel do zdí a vůbec nepatřil k jejímu domovu.

Gabriela zůstala stát na prahu. Prsty povolily a pracovní kabelka jí vyklouzla z ruky, s tupým žuchnutím dopadla na podlahu.

Na chodbě, kde ještě ráno stály jen dva páry bot – její elegantní kotníkové boty a tenisky Tadeáše Mladého – se teď rozprostírala hotová přehlídka obuvi. Ošlapané pantofle, roztažené kecky, gumáky obalené zaschlým blátem, dokonce i dětské sandálky. Všechno naházené bez ladu a skladu, jako ve výprodeji na tržišti.

Gabriela váhavě vstoupila dovnitř. Pohledem přejela po stěnách a srdce se jí stáhlo. Místo jejích strohých černobílých fotografií v jednoduchých rámech tam teď visely laciné gobelíny s jeleny a vodopády. Na zrcadle se vyjímala nálepka s modlitbou.

— Tadeáši! — zavolala, hlas se jí zlomil a v krku ucítila tlak. — Tadeáši, kde jsi?

Z kuchyně se ozval šum tekoucí vody a spokojený ženský smích. Hlasitý, sebejistý, domácí. Ten smích znala až příliš dobře. Nohy ji samy nesly ke kuchyni, přestože rozum zoufale křičel, aby se otočila a odešla.

To, co spatřila ve dveřích, jí vyrazilo dech.

Její sněhobílá kuchyň, její pýcha budovaná roky – italská linka, mramorová pracovní deska, vestavěné spotřebiče – se proměnila v chaos. Na plotně zběsile bublal obsah obrovského hrnce. Po lince byly rozházené slupky z cibule, kusy zelí, mokré hadry. Na barových židlích se sušilo cizí prádlo. A na parapetu, přímo mezi jejími orchidejemi, stály třílitrové sklenice s kalnou tekutinou – nejspíš domácí kvas nebo kompot. U stolu, kde ještě včera s Tadeášem snídali croissanty a kávu, seděly tři ženy. Všechny starší, všechny v domácích županech a se samozřejmým výrazem spokojenosti. Jedna loupala brambory přímo na noviny, druhá krájela špek, třetí popíjela čaj z Gabrielina oblíbeného hrnku, toho dovezeného z Prahy.

— Á, Gabriela už je doma! — zazněl čilý hlas a zpoza otevřených dveří lednice se vynořila Květoslava Smutná, tchyně. V rukou držela hrnec s borščem a usmívala se, jako by byla ve svém a Gabriela jen nečekanou, leč vítanou návštěvou. — Jdeš akorát včas, budeme prostírat. Seznam se, tohle je moje sestra Renata Vacková, kmotra Helena Rychlá a sousedka ze zahrádky Natálie Řezníková. Dámy, tohle je naše Gabriela, manželka Tadeáše.

„Naše Gabriela.“ V nitru se jí cosi tiše rozžehlo, palčivé a jedovaté.

— Květoslavo Smutná, — ozvala se téměř šeptem. — Co se tady děje?

Tchyně položila hrnec na sporák, aniž by se na ni otočila.

— Copak by se dělo? Vaříme. Tadeáš říkal, že se živíte samými polotovary. Tak jsem si řekla, že tě naučím vařit normálně. Holky pomáhají, sdílí recepty. Podívej, děláme poctivý boršč, ne ty vaše práškové polívky.

Žena s bramborami souhlasně přikývla:
— Má pravdu. Dnešní mladí vařit neumějí. Všechno řeší mikrovlnkou a rozvozem.

Gabriela pomalu přejela kuchyň očima. Mramor byl zalitý růžovou tekutinou, na podlaze ležely slupky a zbytky. Odpadkový koš přetékal a šířil dusivý zápach. A z trouby se linula vůně něčeho tučného, silně kořeněného.

— Květoslavo Smutná, — vstoupila o krok dál, ledový klid se jí rozléval žilami. — Nedala jsem souhlas, abyste si tu otevřely kuchařský kroužek. Je to můj byt. Nepozvala jsem vás. Kde je Tadeáš?

— Tadeášek odpočívá v pokoji, neruš ho, — mávla rukou. — Je unavený z práce. Raději se běž převléct a pojď pomoct. Ruce máš, ne? Nebo umíš jen klapat prsty na klávesnici?

Ženy se uchechtly. Jedna z nich, nejspíš Helena, přihodila:
— Naděnko, máš pravdu. Já taky svou snachu vychovávám. Přijdeš k nim, lednice prázdná, doma nepořádek. Pracovat umějí, ale o domácnost se starat nechtějí.

Gabrielu polila vlna nevolnosti. Mluvily o ní, jako by tam nebyla. V jejím vlastním bytě rozebíraly její neschopnost, seděly na jejím nábytku, používaly její věci a ničily její kuchyň.

— Odejďte, — řekla. Hlas se jí zachvěl, ale slova byla jasná. — Všechny. Hned teď.

Květoslava Smutná se otočila a upřeně se na ni zadívala, upřímně zmatená.
— Co blázníš? Vždyť vaříme večeři! Pro vás! Tadeáš měl radost, když jsem mu řekla, že přijdu s holkami a naučím tě vařit. Prý ani boršč neumíš.

— Vaše lekce nepotřebuji, — Gabriela sevřela pěsti. — Nezvala jsem hosty. Přišla jsem z práce domů a chci klid. S manželem. Bez cizích lidí.

— Jakých cizích? — ozvala se dotčeně Renata Vacková. — My jsme rodina! Květoslava je Tadeášova matka, já jeho teta. Jsme tu doma.

— Lidi z rodiny se nevloupávají bez pozvání a nedělají z cizího bytu jídelnu, — usekla Gabriela.

Květoslava Smutná si utřela ruce do zástěry – do Gabrieliny zástěry, té designové, kterou dostala darem – a její pohled se náhle zostřil, jako by se chystala pokračovat v kázání.

Article continuation

Dojmy