Gabriela Pavlíčeková se k ní otočila zády a udělala krok stranou, jako by si chtěla vytvořit aspoň malý odstup. Květoslava Smutná byla sice o hlavu menší, přesto z ní vyzařovala taková autorita, že Gabriela měla pocit, jako by nad ní visela.
— Gábičko, — promluvila tchyně náhle sametovým hlasem, který zněl téměř laskavě. — Já přece chápu, že jsi vyčerpaná. Práce, nervy, stres… Ale neměla by sis to vybíjet na mně. Myslím to s tebou dobře. Tadeáš si tě vzal už před třemi lety, a ty ses za tu dobu pořád nenaučila přivítat manžela teplou večeří. On mi sám říká, že přijde domů hladový a v lednici najde maximálně jogurt a sýr. A ty ležíš na gauči s telefonem v ruce. To přece není v pořádku, Gábičko. Takhle se manželství neudrží.
Gabriela instinktivně ustoupila o krok. Slova se jí zabodávala pod kůži, protože v nich byla nepříjemná špetka pravdy. Ano, nevařila denně. Ano, často objednávali hotové jídlo. Jenže oba chodili do práce, oba byli večer vyčerpaní a takhle se na tom domluvili. Byla to jejich dohoda, jejich dospělé rozhodnutí.
— Květoslavo, — Gabriela sevřela prsty, aby se udržela. — Já a Tadeáš jsme dospělí lidé. O domácnosti si rozhodujeme sami. Jestli má můj muž výhrady, může mi je říct přímo, ne si stěžovat u maminky. A teď vás opravdu slušně žádám, abyste vy i vaše kamarádky okamžitě opustily můj byt.
Výraz tchyně se během vteřiny proměnil. Všechna vlídnost zmizela, jako by ji někdo setřel hadrem. Rty se stáhly do úzké čárky.
— Tak takhle to je, — zasyčela. — Vyhazuješ mě. Vyhazuješ matku svého muže. Za to, že se o tebe starám.
— O žádnou péči jsem nežádala.
— Nežádala! — Květoslava rozhodila rukama. — Slyšíte to, holky? Ona o to nestojí! A kdo pak bude prosit, až tě Tadeáš opustí a najde si normální ženskou, která se o chlapa umí postarat? Myslíš, že bude navždy snášet tvoje manýry? Kariéristka! V hlavě máš jen práci a peníze. Ale chlap potřebuje ženu, hospodyni, ne nějaký studený pracovní stroj!
Gabriela zůstala stát jako přikovaná. V uších jí hučelo. Podívala se na tři ženy sedící u stolu. Všechny ji pozorovaly s odsudkem, dokonce s nádechem škodolibé radosti. Stály jednoznačně na straně tchyně. V jejich očích byla špatná manželka, pokažená, nedostatečná.
— Tadeáši! — vykřikla, co jí síly stačily. — Tadeáši, okamžitě pojď sem!
Několik vteřin bylo ticho. Pak se ozvaly kroky a ve dveřích kuchyně se objevil její muž. Měl na sobě domácí kalhoty a vytahané tričko, tvář rozespalou, pohled podrážděný.
— Proč tak řveš? — zamumlal. — Já spal.
— Můžeš mi vysvětlit, proč jsou v našem bytě cizí lidé? — zeptala se Gabriela a zadívala se mu přímo do očí. — Proč tady tvoje matka udělala chaos? A proč jsi mě o ničem nevaroval?
Tadeáš zívl a podrbal se na zátylku.
— Máma říkala, že přijde vařit. No a? Chtěla tě něco naučit. Vždyť ty se v kuchyni moc nechytáš. Myslel jsem, že budeš ráda.
— Ráda? — v Gabriele praskla poslední tenká struna trpělivosti. — Tobě připadá normální, že jsou v mém bytě bez mého svolení čtyři cizí ženy?
— Jaké cizí? — zamračil se. — To je moje máma. A její kamarádky. Svoje lidi.
— Tvoje možná. Moje ne.
— Vidíte to? — povzdechla si Květoslava a otočila se ke svým přítelkyním. — Já vám to říkala. Nemá respekt. Pro ni je matka jejího muže někdo cizí. Jak s takovou ženou budovat rodinu?
Tadeáš přešel k matce a objal ji kolem ramen.
— Gábi, ubližuješ mámě, — řekl vyčítavě. — Ona se snažila. Uvařila polévku, dělá řízky. A ty jí vmeteš do obličeje, že je tady navíc. Měla by ses stydět.
Gabriela na něj hleděla a nedokázala ho poznat. Nestál před ní partner, se kterým tři roky sdílela život. Viděla před sebou kluka závislého na matce, připraveného bránit ji za každou cenu, i proti vlastní ženě.
— Dobře, — pronesla tiše. — Výborně.
Otočila se a odešla z kuchyně. Za zády zaslechla spokojený hlas tchyně:
— Nech ji být, ať vychladne. Urazí se a pak přijde prosit o odpuštění. My se zatím najíme. Pojď, Tadeášku, naložím ti řízeček…
Gabriela vešla do ložnice a zamkla za sebou. Ruce se jí třásly. Posadila se na postel a objala se, jako by se snažila sama sebe udržet pohromadě. V hlavě měla zmatek. Jak se dostala do situace, kdy její názor nemá žádnou váhu ani ve vlastním domově?
Vzpomněla si, jak to všechno začalo. Před půl rokem dostala Květoslava Smutná klíče od jejich bytu. Tadeáš jí je dal „pro jistotu“ — kdyby se něco stalo, prý požár nebo vytopení. Gabriela tehdy nic nenamítala, i když jí cosi uvnitř šeptalo, že to není dobrý nápad.
Poprvé tchyně přišla jen „na skok“. Přinesla koláče, poseděla a odešla. Pak začala chodit častěji — nejdřív jednou týdně, pak dvakrát. Zůstávala celé hodiny. Později celý den.
A před měsícem se u nich v podstatě zabydlela.
Oficiálně pořád bydlela ve svém bytě na druhém konci města. Ve skutečnosti ale trávila u nich víc času než doma. Přicházela brzy ráno, odcházela pozdě večer. Někdy dokonce přespala na gauči, aby „nemusela jezdit potmě“.
Gabriela se snažila Tadeášovi nejdřív naznačovat. Pak mluvila otevřeně. Jenže on to nechápal. Pro něj byla matka posvátná. Neustálá přítomnost mámy mu připadala naprosto normální.
A dnes si přivedla posily.
Gabriela vstala a přešla k oknu. Za sklem se pomalu snášel soumrak. V oknech okolních domů se jedno po druhém rozsvěcela světla. Každý měl svůj život, své starosti. A ona měla doma invazi.
— Gábi, otevři, — ozval se z chodby Tadeášův podrážděný hlas. — Co se tam zamykáš? Máma je dotčená. Jdi se omluvit.
— Neotevřu, — odpověděla klidně. — A omlouvat se nehodlám.
— Nechovej se hystericky. Co blbneš? Máma to myslela dobře.
— Tadeáši, — Gabriela si opřela čelo o studené sklo. — Uvědomuješ si, že tvoje matka proměnila náš byt v noclehárnu? Že sem bez mého svolení přitáhla tři cizí ženské? Že mě nazvala kariéristkou a tvrdila, že mě opustíš?
— Přehnala to, — zamumlal za dveřmi. — Víš, jaká máma je. Je prostě emotivní. Ale…