„…v jednom má ale pravdu,“ pokračoval Tadeáš za dveřmi po krátké pauze. „Domovu se poslední dobou moc nevěnuješ. Přijdu z práce vyhladovělý a v lednici najdu jogurt a kus sýra. Normální chlap takhle fungovat nemůže.“
Gabriela Pavlíčeková se pomalu otočila a zadívala se na dveře ložnice, jako by přes ně dokázala vidět jeho výraz.
„Takže stojíš na její straně.“
„Nejde o žádné strany,“ odsekl podrážděně. „Chci jen, aby to doma fungovalo normálně. Aby mě žena čekala s večeří, aby k nám máma mohla přijít na návštěvu. To je přece přirozené.“
„Návštěvy tu ale nebydlí,“ odpověděla tiše, přistoupila blíž ke dveřím, ale kliku nestiskla. „Návštěvy nepřerovnávají nábytek. Návštěvy si sem netahají kamarádky bez ohlášení. Tadeáši, tvoje matka si náš byt prostě zabrala.“
„To je nesmysl!“ vyštěkl. „Jsi jen sobec. Vadí ti, že tu je někdo jiný než ty. Potřebuješ mít všechno pod kontrolou. Jenže já tu taky bydlím a moje máma má právo sem chodit!“
„Chodit ano. Bydlet ne.“
„Ona tady nebydlí!“
„Tadeáši, její oblečení visí v naší skříni. Její pantofle jsou na chodbě. Její krém stojí v koupelně. Tento týden už tu třikrát spala na gauči. Tomu se říká bydlení.“
„A co jako?“ jeho hlas ztvrdl. „Je to moje máma. Vyrostl jsem s ní. Má právo být nablízku. A jestli se ti to nelíbí, možná by sis měla srovnat priority.“
Gabriela znehybněla. Ta věta dopadla jako rozsudek.
„Takže když nechci žít pod jednou střechou s tvou matkou, jsem špatná manželka?“
„Znamená to, že si nevážíš mojí rodiny.“
Pomalu vydechla, jako by ze sebe vypouštěla poslední zbytky odporu.
„Dobře,“ řekla prázdným hlasem. „Už tomu rozumím.“
Z chodby se ozval jeho povzdech a vzápětí kroky vzdalující se zpět do kuchyně. Odtud doléhal smích, tlumené hlasy a cinkání nádobí. Večeřeli. Všichni společně. Bez ní.
Lehla si na postel, ani se nepřevlékla. Zavřela oči. Hlava jí třeštila a uvnitř se míchala hořkost, vztek, bezmoc i zvláštní, ledový klid. Dvě hodiny ležela bez hnutí. Pak vstala, opláchla si obličej studenou vodou a vyšla z ložnice.
Kuchyň byla prázdná. Návštěvy odešly, dřez byl vyklizený, sporák se leskl čistotou. Na stole stál hrnec boršče přikrytý poklicí a vedle talíř s karbanátky zabalený do fólie. Přiložený vzkaz psaný křivým rukopisem hlásal: „Gábi, ohřej si to a najez se. A dej i manželovi. Květoslava.“
Papírek zmuchlala a hodila do koše. Pak otevřela lednici. Tam, kde ráno měla své potraviny – dovážené sýry, hummus, řecký jogurt a čerstvou zeleninu – teď stály plastové krabičky a hrnce patřící tchyni. Bramborový salát, zavařeniny, nakládané okurky, sklenice se sádlem.
Její jídlo zmizelo. Beze stopy.
Otevřela odpadkový koš. Na dně ležel obal od mozzarelly, krabička od sushi, prázdná dóza od hummusu. Všechno vyhozené. Ne snědené – vyhozené.
Vztek ji zaplavil jako ledová voda. Nebyla to jen neúcta. Byla to okupace. Zábor území. Květoslava Smutná si značila teritorium jako zvíře a vytlačovala Gabrielu z jejího vlastního domova.
Vešla do obýváku. Tadeáš Mladý ležel na gauči s mobilem v ruce. V křesle vedle něj podřimovala Květoslava, přikrytá Gábiným oblíbeným vlněným plédem z merino vlny, za který kdysi zaplatila dvacet tisíc.
„Tadeáši,“ oslovila ho.
Zvedl oči. „Co je?“
„Kde je moje jídlo z lednice?“
„Jo, tohle?“ pokrčil rameny. „Máma říkala, že bylo zkažené. Nějaký smradlavý sýr, zvadlá zelenina. Tak to vyhodila.“
„Ten sýr byl dorblu,“ pronesla klidně. „Tak má vonět. Stál tři tisíce za kousek.“
„Nevím. Máma říkala, že to bylo špatné. Ona se v tom vyzná.“
Gabriela se podívala na tchyni. Květoslava pootevřela jedno oko, zachytila její pohled a zase ho zavřela, jako by spala. Nespala. Slyšela všechno. A bylo jí to jedno.
Gabriela se vrátila do kuchyně a posadila se ke stolu. Oči jí padly na hrnec s borščem.
Plán se zrodil okamžitě. Jednoduchý, logický a spravedlivý. Oko za oko. Jídlo za jídlo.
Vstala a otevřela mrazák. Na horní polici ležely ty poklady, na které byla Květoslava tak pyšná – její domácí knedlíčky, legendární pirohy, plněné zelné závitky, karbanátky. Celý mrazák. Měsíce práce.
Začala vytahovat sáčky jeden po druhém. Knedlíčky dopadaly na pracovní desku suchým klepnutím. Bramborové, třešňové, tvarohové. Závitky v zelných listech. Mleté maso na karbanátky.
Otevřela koš a začala všechno bez váhání házet dovnitř.
„Gábi?“ ozval se Tadeáš z chodby. „Co to děláš?“
Neodpověděla. Pokračovala systematicky, sáček po sáčku. Nakonec zmizely i karbanátky, na které tchyně nedala dopustit.
„Gabrielo, sakra!“ vrazil do kuchyně. Pohled mu padl na otevřený koš, hromadu knedlíčků a prázdný obal v jejích rukou. „Zbláznila ses?!“
„Všechno bylo zkažené,“ řekla klidným, vyrovnaným hlasem. „Neví se, jak dlouho to tam leželo. Možná rok, možná dva. Dělám to pro tvoje zdraví.“
„To jsou maminčiny knedlíčky!“ vrhl se ke koši a snažil se pytlíky vytáhnout zpět. „Měsíc je dělala! Co to vyvádíš?!“
„To samé, co tvoje matka s mým sýrem,“ zabouchla víko koše. „Oko za oko.“
„Ty ses zbláznila!“ chytil ji za ruku a bolestivě stiskl. „Okamžitě to vrať!“
„Mami!“ zařval směrem do obýváku. „Mami, vstávej! Vyhodila knedlíčky!“
Během vteřiny byla Květoslava Smutná v kuchyni. Rozcuchaná, rozespalá, ale okamžitě pochopila rozsah pohromy. Přiskočila ke koši, otevřela ho, uviděla ten chaos a spustila hysterický křik:
„Cos to provedla, ty potvoro?! To jsou moje knedlíčky! Já je půl roku schraňovala!“
„A já si svůj sýr sháněla měsíc,“ usekla Gabriela chladně. „Ale to vás nezajímalo. Rozhodla jste se, že můžete vyhazovat cizí jídlo. Tak jsem se rozhodla taky.“