To samé platilo i teď.
Květoslava Smutná se s námahou narovnala, jednou rukou si přidržovala bedra. V obličeji jí naskákaly rudé skvrny a oči jí plály vztekem.
„Já jsem vyhodila zkažené jídlo!“ vyštěkla. „Ale ty jsi zničila úplně normální věci! Ty nejsi normální! Tadeáši, vidíš vůbec, koho sis vzal?!“
„Vidím,“ odpověděl Tadeáš Mladý a díval se na Gabrielu s chladnou nevraživostí. „Vidím ženu, která nenávidí mou mámu.“
Gabriela se k němu otočila čelem. „Nenávidím to, že si tvoje matka přivlastnila můj byt. Že se tu chová, jako by jí patřil. Vyhazuje moje věci, vodí si sem své známé, kritizuje mě u mě doma. A ty jí v tom ještě přikyvuješ.“
Na okamžik se nadechla a pak, poprvé za celý večer, zvýšila hlas: „A já jsem tvoje manželka! Nebo už snad ne?“
Vzduch v místnosti ztěžkl, ticho bylo dusivé. Tadeáš sevřel čelist. Květoslava si teatrálně přitiskla dlaň na hruď, jako by ji zrovna přepadl infarkt.
„Já jsem téhle rodině obětovala všechno,“ zašeptala chraplavě. „Syna jsem vychovala sama. Dřela jsem na třech místech. Snívala jsem o tom, že se ožení a já získám snachu jako vlastní dceru. A ona mě teď vyhazuje. Kvůli knedlíčkům.“
Gabriela cítila, jak v ní všechno tuhne ledem. „Vy jste vyhodila moje jídlo. Přivedla jste si do mého bytu cizí lidi. Nazvala jste mě kariéristkou. Řekla jste mi, že ode mě manžel uteče. A teď chcete úctu?“
Květoslava se narovnala. Náhle z ní spadla veškerá předstíraná slabost.
„Říkala jsem pravdu,“ odsekla. „Takové jako ty neumějí být manželkami. Myslíš si, že když vyděláváš peníze, nemusíš se starat o chlapa? Že můžeš pohrdat jeho matkou? Počkej, dočkáš se. Odejde k pořádné.“
„Mami, možná by to stačilo…“ zkusil nejistě Tadeáš.
„Nestačilo!“ vybuchla. „Mlčela jsem, když ho nechávala hladovět! Když tu byl nepořádek! Snášela jsem její manýry! Ale teď překročila hranici. Zničila moji práci. A já požaduji omluvu!“
Gabriela se na ni dlouze zadívala. „Omluvu?“ zopakovala klidně. „Dobře.“
Otočila se, prošla do předsíně a otevřela skříň. Vytáhla dva velké pytle napěchované věcmi – župany, svetry, pantofle, kosmetiku. Všechno, co si Květoslava Smutná za poslední měsíc do bytu nanosila.
Gabriela otevřela dveře na chodbu a pytle bez váhání shodila na zem. Pak se vrátila, sundala z klíčů svazek s klíčem od bytu své tchyně a položila ho na botník.
„Tady jsou moje omluvy,“ řekla tiše. „Už sem nechoďte. Nikdy.“
Květoslava zůstala stát ve dveřích kuchyně, jako by se svět kolem ní rozpadal.
„Ty… ty mě vyhazuješ?“
Pak se obrátila k synovi. „Tadeáši! Slyšíš to? Vyhání mě! Mě! Tvoji matku!“
Stál mezi nimi, bledý a bezradný. „Gábi, to nemůžeš… vždyť je to máma…“
„Můžu,“ přistoupila k němu blíž. „A řeknu ti to na rovinu. Buď sem tvoje matka přestane chodit každý den, nebo odejdu já. Vyber si. Hned.“
„Ty mi dáváš ultimátum?!“
„Ano,“ neuhnula pohledem. „Je to můj byt. Je psaný na mě, koupila jsem ho ještě před svatbou. Já rozhoduji, kdo tu bude bydlet. A tvoje matka tu bydlet nebude.“
Nastalo ticho. Tadeáš se podíval na Gabrielu, pak na matku. Květoslava mlčky plakala a utírala si slzy hřbetem ruky.
„Tadeášku,“ zašeptala. „Opravdu jí to dovolíš?“
Povzdechl si a sklonil hlavu. „Gábi má pravdu, mami. Je to její byt.“
Kdyby v tu chvíli vedle Květoslavy vybuchla bomba, nebylo by to horší. Odskočila od syna, jako by ji uhodil.
„Takže… stojíš na její straně?“ hlas se jí zlomil. „Vybíráš si ji?“
„Nevybírám,“ zamumlal. „Jen… možná bys tu opravdu neměla být pořád.“
Beze slova se otočila, v předsíni si navlékla kabát přes domácí šaty, popadla své pytle a zastavila se ve dveřích.
„Budeš toho litovat, Gabrielo,“ pronesla tiše, s takovou nenávistí, až Gabrielu zamrazilo. „Bez mého požehnání štěstí mít nebudeš.“
„Zvládnu to,“ odpověděla.
Dveře se zavřely. V chodbě zůstali stát mlčky, každý otočený jinam.
„Jsi spokojená?“ zeptal se Tadeáš dutě.
„Ne,“ přiznala. „Ale konečně se tu dá dýchat.“
Zavřel se v ložnici. Gabriela zůstala sama.
Vrátila se do kuchyně. Hrnec s borščem už dávno vystydl. Otevřela okno a jeho obsah vylila do sněhu pod domem. Tmavá tekutina se rozlila po bílém povrchu.
Pak hrnec umyla, setřela linku, vynesla odpadky. Z barových židlí sundala cizí prádlo a nacpala ho do pytle. Ze stěn strhla kobercové obrazy.
Kolem půlnoci byl byt znovu její. Prázdný, tichý, po hádce trochu studený, ale její.
Uvařila si čaj a posadila se k oknu. Venku padal sníh. Někde ve městě seděla uražená tchyně a spřádala plány. V ložnici ležel uražený manžel a přemýšlel, jestli se zachoval správně.
A ona seděla ve své kuchyni, pila čaj z pražského hrnku a poprvé po měsíci měla pocit domova.
Ráno Tadeáš odešel do práce beze slova a bez snídaně. Gabriela mlčela také. Otázky zůstaly viset ve vzduchu: co bude dál, jak spolu žít, dá se to ještě slepit?
Teď jí to ale bylo jedno. Hranice byla daná. Čára nakreslená. A už ji nikomu nedovolí smazat.
Dopila čaj, umyla hrnek a začala se chystat do práce. V předsíni uklidila botník, nechala jen své a manželovy boty.
V chodbě znovu visely její černobílé fotografie. Zrcadlo bylo bez modliteb. Ticho.
Zamkla byt na všechny zámky a poprvé po dlouhé době se usmála.
Její domov byl zpátky.