Moje třicáté narozeniny měly být vysněným večerem do posledního detailu. Nikdy jsem netoužila po hlučných klubech a blikajících světlech, mnohem víc mi vyhovuje teplo domova, dlouhý stůl a dobré jídlo. Proto jsem zvolila poctivou domácí oslavu, bohatou a klidnou zároveň. Přípravy jsem rozjela s dvoudenním předstihem: maso jsem nakládala podle receptu od profesionálního kuchaře, motala jsem náročné lilkové rolky a pekla dort vlastní výroby se třemi různými krémy. Můj muž, Rostislav Rychlý, mi po celou dobu kryl záda — uklízel, krájel, nosil, zkrátka se snažil splnit každé mé přání. Pozvali jsme nejbližší přátele a samozřejmě i jeho rodinu: tchyni a starší sestru, Klaudii Fialaovou.
Klaudie byla kapitola sama pro sebe. V rodině se o ní mluvilo jako o „spořivé“, já si to ale už dávno přeložila jako chronickou lakotu. Nikdy se nepodílela na společných darech, na návštěvy chodila buď s prázdnou, nebo s podezřele starou čokoládou „k čaji“, a pokaždé si dokázala něco odnést. Jednou obnošený svetr, jindy zbytky tapet po rekonstrukci. Tentokrát se však sama sebe překonala.
Oslava se rozjela naplno. Stůl se prohýbal pod váhou jídel, hosté chválili kachnu s jablky, z reproduktorů tiše hrála hudba. Klaudie dorazila bez dárku („Jejda, obálku jsem nechala doma, pošlu to později,“ a ano, neposlala) a jedla, jako by neviděla jídlo týdny. Nakládala si obrovské porce, mizela studená kuchyně a mezi sousty hlasitě komentovala:
„Výborné, Adélo Vaceková! Jsi šikulka! Není divu, že jsem Rostiovi radila, aby si tě vzal, krmíš jako na porážku!“
Jen jsem se usmívala a dolévala jí víno. Ať si dá, říkala jsem si, vždyť právě proto jsem vařila.
Pak ale přišla pauza před dezertem. Hosté vyšli na balkon nadýchat se čerstvého vzduchu, někdo mi pomáhal odnášet špinavé talíře. V místnosti jsme zůstali jen já, manžel a Klaudie.
A tehdy se švagrová náhle dala do pohybu. Začala se přehrabovat ve své obrovské, věčně nacpané kabelce a s hlasitým klapáním pokládala na sněhobílý slavnostní ubrus… plastové dózy.
Jedna, druhá, třetí… celkem pět kusů. Každá jiná, všechny očividně už použité, s poškrábanými a ošoupanými víčky.
Zůstala jsem stát s hromadou talířů v rukou.
„Klaudie, co to má znamenat? Ty jsi něco přinesla?“ zeptala jsem se s opatrnou nadějí v hlase, i když mi bylo jasné, že odpověď mě nejspíš nepotěší.