„Ale prosím tě,“ uchechtla se Klaudie Fialaová a už si bez ostychu nadzvedávala víčka dóz. „Jaký překvapení. To není dárek, to je na jídlo. Adélo, honem, než se ostatní vrátí ke stolu a než se začne krájet dort, začni nandávat.“
Zůstala jsem na ni zírat. „Jak jako nandávat?“ vydechla jsem nechápavě. „Co přesně mám podle tebe nandávat?“
„No přece jídlo,“ rozhodila rukama, jako by vysvětlovala něco naprosto samozřejmého, a očima přelétla slavnostní tabuli. „Podívej se kolem sebe. Kachna je skoro nedotčená, saláty plné mísy, obložené talíře osychají. Vždyť to s Rostislavem stejně nesníte. To se zkazí, přijde to vniveč. A já mám doma rodinu – děti rostou, manžel chodí z práce hladový.“
Popadla vidličku a natáhla se ke gratinované směsi. „Sem mi dej maso. Do toho velkého olivový salát, klidně pořádnou porci, naši ho milují. Lososa taky přidej, ať tu neleží zbytečně. A sýr. Dort si pak vezmu zvlášť, zabalím dva kousky do alobalu, to stačí.“
Pak ke mně posunula plastové krabičky, jako bych stála za pultem lahůdek. „Takže: připrav mi jídlo s sebou, vám je to jedno,“ pronesla tónem, který nepřipouštěl odpor. „Dělej, Adélo, ať tu za chvíli necinkáme, lidi se můžou každou chvíli vrátit.“
Podívala jsem se na manžela. Rostislav Rychlý stál opodál, celý rudý, očividně v rozpacích. „Klaudie, co blázníš?“ zamumlal. „Ještě neskončila oslava, hosté budou jíst. Tohle je… prostě nevhodné.“
„Ale jdi ty,“ mávla nad tím rukou. „Takovej slušňák. Jsme přece rodina. Adélka není skrblík, viď, Adél? Stejně byste to vyhodili. Aspoň uděláte dobrý skutek. Nebuď lakomá, nandávej.“
V tu chvíli mi to došlo naplno. Nešlo o zdvořilou prosbu o zbytek dortu. Ona přišla s plánem. Vláčela přes půl města pět prázdných krabiček s jasným záměrem vysát můj slavnostní stůl a připravit nás o večeři i o jídlo na další den. Můj čas, moje námaha i suroviny pro ni byly jen bezplatným bufetem.
Přejela jsem pohledem ty dychtivé, otevřené nádoby a pak její naléhavý výraz.
„Takže je toho moc?“ zeptala jsem se klidně, až chladně. „A stejně by se to prý vyhodilo?“
„No jasně,“ přikývla nadšeně. „Byla by škoda potravin.“
„Dobře, Klaudie. Rozumím,“ řekla jsem pomalu. „Hned to zařídím. Počkej chvilku.“
Otočila jsem se, vytáhla z kuchyňské skříňky ten největší pytel, jaký jsem našla, a vydala se s ním směrem do kuchyně.