Bez zaváhání jsem zamířila ke koši.
V kuchyni panoval po vaření obvyklý chaos. Na lince zůstaly drobky, sporák byl ještě teplý a hned vedle stál odpadkový koš, přecpaný až po okraj. Když jsem do něj nahlédla, bylo tam přesně to, co se skutečně nehodilo dál schovávat: slupky od brambor, rybí kosti, tučné ořezy masa, použité ubrousky, prázdné sáčky od majonézy a rozdrcené skořápky od vajec. Směs všeho, co už splnilo svůj účel. To bylo to „zbytečné“. Toho bylo opravdu dost.
„Vyhodit je škoda…,“ zamumlala jsem si pro sebe a cítila, jak se horký vztek mění v klidnou, ledovou spokojenost.
Plný pytel jsem pečlivě zavázala. Byl těžký, neforemný, poctivě naplněný. Aby působil ještě důvěryhodněji, vložila jsem ho do pevné, hezké dárkové tašky s nápisem „Všechno nejlepší“, která mi zbyla po nějaké oslavě. Navrch jsem přidala mašličku z lesklé stuhy. Celek vypadal reprezentativně, hodnotně, skoro slavnostně.
Vrátila jsem se do pokoje. Klaudie Fialaová už nervózně cinkala vidličkou o talíř a Rostislav Rychlý zíral do země, jako by doufal, že se ho celá situace přestane týkat.
„Tady máš, Klaudinko,“ položila jsem před ni s odzbrojujícím úsměvem těžkou tašku. „Všechno, co mi tu přebývalo. Přesně to, co bych jinak vyhodila, jak jsi sama říkala. Vezmi si to, je toho dost, klidně pro celou rodinu.“
Její oči se rozzářily chamtivým nadšením. Ani na vteřinu ji nenapadlo pochybovat.
„Jé, díky, Adélo!“ popadla tašku a zkoušela její váhu. „Ty jo, to je těžké! Já věděla, že jsi šikovná hospodyňka. A krabičky? Nepřendávala jsi to?“
„Ne,“ zalhala jsem klidně. „Dala jsem to rovnou do tašky, ať se ti to lépe nese. Všechno pohromadě. Ty svoje nádoby si klidně vezmi, jsou prázdné a jen by překážely. Umyješ je doma.“
Klaudie rychle naházela své plastové krabičky zpět do kabelky a můj „dar“ si přitiskla k hrudi.
„Tak já už poběžím,“ vyhrkla spěšně, zjevně se bála, že si to rozmyslím nebo že se vrátí hosté. „Na dort čekat nebudu, dám si čaj doma s tímhle. Rosto, pojď mě vyprovodit.“
Můj muž si viditelně oddychl, že se – alespoň podle něj – nic nestalo, a šel se sestrou ke dveřím.
Já se mezitím vrátila k přátelům, kteří právě přicházeli z balkonu. Nalévali jsme čaj, krájeli dort, smáli se a já měla výjimečně lehkou, skoro slavnostní náladu, jako by to nejlepší mělo teprve přijít.