Všichni kolem věděli, že Karolína Horská má před sebou jen krátký čas. Věděla to i ona sama. Právě proto dokázala být nesnesitelná pro své okolí – pro rodiče, pro sestru i pro lékaře. Nedělala to ze zloby. Jednoduše neuměla jinak. Měla pocit, že musí ze života vyždímat každou drobnost, že nesmí promarnit ani vteřinu, a ten strach z promarněného času ji hnal kupředu.
Tereza Horská svou sestru milovala bezvýhradně. Odjakživa žila s vědomím, že Karolína je nemocná. Kašel, který nikdy úplně nezmizel, nekonečné pobyty v nemocnici, přísná dieta a omezení, jež ostatní děti neznaly – to všechno patřilo k jejich každodennosti.
„Až budu velká, stanu se doktorkou a Karolínu uzdravím,“ prohlašovala Tereza s dětskou vážností, když byla malá.
Karolína si léta přála psa. Rodiče však pokaždé kroutili hlavou – alergeny, bakterie, plísně, rizika, která si nemohli dovolit. Pro Karolínu bylo tolik věcí zakázaných. A tak když šly sestry ven, často se nenápadně připojily k někomu, kdo venčil psa, a předstíraly, že patří k nim.
Tehdy si nejdřív všimly kudrnatého pudla. A až potom jeho majitele. Ještě netušily, že se jmenuje Matěj Blažek. Karolíně bylo sedmnáct, Tereze patnáct. Pes se jim okamžitě zalíbil, nejdřív mu dokonce vymyslely vlastní jméno – Gerald. Až později zaslechly, že se ve skutečnosti jmenuje Ember. A že je to fenka.
Matějovi bylo šestnáct. Vlasy měl ostříhané tak, že mu dlouhá ofina padala do očí, a spodní čelist mu lehce vystupovala dopředu, což mu dodávalo zvláštní, trochu neobvyklý výraz.
„S tátou jsme se sem přistěhovali teprve nedávno,“ řekl jim. „Od září půjdu do třicáté školy. A vy?“
Když zjistily, že i ony chodí na stejnou školu, braly to jako znamení. Jako by se měl Matěj stát přirozenou součástí jejich světa – už jen proto, že měl psa. A tak se z nich postupně stala trojice.
„Tahle houska mi nechutná. Běž koupit jinou,“ poručila Karolína, a Tereza bez řečí běžela.
„Jestli hned nepřestaneš zpívat, udělá se mi špatně,“ prohlásila Karolína – a zpěv okamžitě utichl.
„Jdi pryč. Vadí mi, jak voníš.“
A Tereza odešla.
„Proč jí dovolíš, aby s tebou takhle zacházela?“ zeptal se jednou Matěj, když Karolína odešla na toaletu. Nechtěla, aby viděl, jak se dusí a vykašlává hlen. O její nemoci se cizím lidem nesvěřovaly. Jenže byl Matěj ještě cizí? Tereze se líbil jeho smích, malý dolíček ve tváři i způsob, jakým se díval lidem přímo do očí.
„Karolína je… složitá,“ odpověděla vyhýbavě. „Ale je to moje sestra. A já ji miluju.“
Čím dál častěji si Tereza přála být s Matějem sama, bez Karolíny. Mrzelo ji, že budou chodit do jiných tříd, a do začátku školy zbývalo ještě tolik času. Na podzim by se Matěj stejně dozvěděl o Karolínině nemoci, protože studovala doma. Právě proto se Tereza rozhodla nic neříkat. Rozhodnutí, které ji později pálilo víc než cokoliv jiného.
Všechno probíhalo podle nepsaných pravidel. Karolína určovala, kam se půjde, jak dlouho se zdrží a o čem se bude mluvit. Uštěpačné poznámky létaly vzduchem, zatímco Matěj jen pobaveně zvedal obočí, jako by sledoval podivnou hru, jejímž pravidlům nerozuměl. Jeho klid Karolínu dráždil a nutil ji přitvrdit. Snažila se ho vyprovokovat, dotknout se ho slovy. Marně. Zůstával vyrovnaný. A Tereza si všímala změn. Karolína v jeho přítomnosti přestávala rozkazovat. Povely typu „Terezo, běž!“ nebo „Mlč!“ zaznívaly hlavně tehdy, když byly samy. S Matějem Karolína nezačala poroučet – začala diskutovat. Hádali se o hudbu, filmy, o to, co dává životu smysl. Mluvila prudce, s očima planoucíma zvláštním leskem. A smála se. Smála se tak hlasitě a opravdově, že Tereza měla pocit, že zapomíná dýchat. Takový smích u sestry nikdy neslyšela.
„Je divný. Jiný než ostatní,“ poznamenala jednou Karolína.
„Matěj?“ ujistila se Tereza, přestože odpověď znala.
Karolína jen přikývla a zmlkla.
To ticho bylo nezvyklé. Tereza ucítila v hrudi cosi chladného a tíživého. Nebyla to obyčejná žárlivost. Spíš neurčité tušení.
Signálů přibývalo. Karolína se začala vyptávat:
„Myslíš, že by se mu líbil tenhle svetr?“
Nebo:
„Pamatuješ si, co říkal o tom seriálu?“
Smála se jeho vtipům, pamatovala si, že má rád višňový džus, dál s ním vedla slovní souboje – a občas mu schválně nechala vyhrát.
A pak přišel den na chatě u Matěje. Otec byl na služební cestě a oni tam strávili celé odpoledne. Běhali po zahradě, hráli si s Ember, opékali buřty. Karolína zářila. Vypadala skoro zdravě – měla barvu, byla čilá. Když se Matěj při opravě vrzající houpačky umazal olejem na tváři, vzala ubrousek a se smíchem mu ji otřela.
„Ty jsi ale čuně,“ řekla něžně. A ten tón způsobil, že Tereze ztuhly prsty.
Odvrátila se a předstírala, že ji nesmírně zajímá kresba kůry na staré jabloni. Uvnitř se jí všechno převracelo. Ten cit poznávala až příliš dobře.
Večer se vraceli příměstským vlakem do města. Karolína, vyčerpaná, podřimovala s hlavou opřenou o sklo. Matěj s Terezou seděli naproti sobě. On pozoroval mihotající se světla za oknem, zatímco Tereza se dívala na něj a v duchu si opakovala: Je můj. Moje první tajemství, moje první naděje. Bylo by strašně nespravedlivé, kdyby patřil jí.
A pak Matěj tiše promluvil do tmy:
„Karolína… je neuvěřitelná. Jako záblesk. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal.“
V jeho hlase nebyla jen náklonnost. Znělo v něm okouzlení, obdiv, téměř posvátná úcta. Tereza seděla nehybně a cítila, jak se v ní cosi láme, zatímco vlak dál monotónně uháněl nocí vstříc okamžikům, které už nešlo vzít zpět.