Neodpověděla. Jen nepatrně přikývla a sevřela prsty tak silně, až se jí nehty bolestivě zaryly do dlaní. Milovala ho. Karolína Horská ho milovala také. A Matěj Blažek… ten se zjevně zamiloval do Karolíny. Nejhorší na tom všem bylo, že Tereza Horská v sobě nedokázala najít ani nenávist, ani vztek. Nedokázala se zlobit. Karolína se toho citu držela, jako by to byla poslední větev nad propastí. A jak jí ji mohla vzít? Jak by mohla vyrvat z rukou něco, co jí dávalo smysl dýchat?
Když vystoupili na své zastávce, obě sestry navrhly, že Matěje doprovodí až domů. Ve skutečnosti je hnala zvědavost – chtěly vědět, kde bydlí, kde končí jeho svět. Když se s ním konečně rozloučily a zůstaly samy, Karolína se zeptala:
„O čem jste si tam ve vlaku šeptali?“
„O ničem,“ vyhrkla Tereza okamžitě. „Jen tak… hlouposti.“
Ta Karolína, jakou si pamatovala z dřívějška, by se nespokojila s takovou odpovědí. Naléhala by. Ale tahle Karolína mlčela. Propletla svou paži s Terezinou a kráčela vedle ní. Tak šly domů: beze slov, ruku v ruce, dvě sestry, mezi nimiž se zničehonic otevřela hluboká, neviditelná propast.
Myšlenka předstírat nemoc se v Tereze nezrodila jako hrdinská oběť. Byla to spíš poslední možnost, jak přežít. Dívat se na jejich pomalu se rodící štěstí bylo nesnesitelné. Zahřála teploměr, nadýchala se pepře, aby kýchala a vypadala bledě. Maminka, vyčerpaná nekonečnými starostmi o Karolínino zdraví, jen nepřítomně přikývla: „Lehni si, Terezko, odpočívej.“ Táta jí rozcuchal vlasy.
„Nenudit se,“ zavolala Karolína už ode dveří, když si nazouvala tenisky. „Něco ti přinesu. Nějaký zákusek. Jestli nezapomenu.“
Dveře zaklaply. Tereza přešla k oknu a opřela si čelo o studené sklo. Za pár minut je uviděla vycházet z domu. Matěj cosi vyprávěl a Karolína se smála, hlavu zakloněnou dozadu. Zavěsila se do něj lehce, samozřejmě, jako by to dělala celý život. Ani jednou se neohlédli.
Tak začalo léto samoty.
Žárlivost Terezu spalovala zevnitř. Představovala si jejich rozhovory, místa, kde spolu sedí, přemýšlela, zda se dotkl Karolíniny ruky. Prohlížela si jejich společné fotky ve stories a plakala. Pak přišel vztek – na Karolínu pro její slepý egoismus, na Matěje, že nepochopil, neviděl, nezeptal se: „A kde je vlastně Tereza?“ Nakonec se i vztek vyčerpal a zůstala prázdnota.
„Mami, nemohla bych jet na pár týdnů k babičce na vesnici?“ zeptala se jednou.
„A kdo by tady pomáhal Karolíně?“ odvětila matka bez váhání. „Na konci léta pojedeme všichni společně.“
Tereza toužila zmizet. Rozplynout se a nemuset se dívat na ten ruměnec na sestřiných tvářích, na ten tajemný, šťastný úsměv.
Jednoho večera se Karolína vrátila později než obvykle, posadila se na kraj postele a řekla:
„Teri… my s Matějem… vlastně… my spolu chodíme.“
Řekla to vyzývavě, přímo do očí. Tereza ze sebe vydolovala úsměv – ten nejneupřímnější, jaký kdy měla.
„Opravdu? To je skvělé. Mám radost.“
Karolína si ji mlčky prohlížela vteřinu, dvě. Pak se její tvář rozzářila vděčným úsměvem. Náhle Terezu objala a přitiskla se k ní tváří.
„Děkuju. Jsi ta nejlepší sestra na světě. Jsem tak šťastná, ani si to neumíš představit.“
Tereza zůstala nehybná, aby se nerozplakala nebo nezačala křičet. Nejlepší. Ano. Vždycky byla nejlepší sestrou, nejlepší oporou, nejlepší obětí. A teď i nejlepší spojenkyní v Karolínině první lásce.
Zbytek léta se rozplynul jako kouř. Karolína se snažila do každé minuty vtěsnat dvě. Odcházela brzy ráno a vracela se za tmy – někdy s kašlem, jindy se zářícíma očima. Tereze vyprávěla útržkovitě, překotně: jak jeli přes celé město na zvláštní zmrzlinu, jak ji Matěj učil házet kamínky po hladině, jak spolu s Amber běhali za fotbalovým míčem. Tereza poslouchala, přikyvovala, ptala se a cítila, jak v ní všechno dál hoří.
Jednou, když Karolína se smíchem líčila, jak Matěj uklouzl do louže při honění Amberina vodítka, Tereza to už nevydržela. Otázka, která v ní žila od samého začátku, vyklouzla ven:
„Kájo… řekla jsi mu o té nemoci?“
Karolínin smích se zarazil. Opřela se o opěradlo židle a její tvář náhle zestárla, unavila se – byla stejná jako po probdělých nocích.
„Ano,“ odpověděla tiše a jasně. „Hned ten den, kdy jsme si to… přiznali.“
„A co on?“ Terezin hlas se zachvěl.
Karolína pokrčila rameny, ale v tom gestu byla lehkovážná statečnost.
„Řekl, že to nic nemění. Že má tetu s cukrovkou a taky si musí pořád dávat pozor.“
Matěj nechápal. Neviděl noční záchvaty, strach v matčiných očích. Viděl jen ten záblesk – jasný, oslepující, krátký.
„Je hodný,“ vydechla Tereza, protože musela něco říct.
„Nejlepší,“ opravila ji Karolína zasněně. „Víš, někdy si říkám, že je to tak možná lepší. Že máme málo času. Aspoň si nezačneme lézt na nervy, nic nezvšední. Zůstane jen čisté štěstí.“
Tereza se na sestru dívala a viděla, že téhle děsivé, krásné pohádce věří celým svým zraněným srdcem. Nechala ji vzít jí nejen kluka, ale i celé léto, šestnáct let, první lásku – jen proto, aby to všechno mohla prožít ona.
Tereza přešla k zrcadlu a dlouze si prohlížela svůj odraz: zdravé tváře, jasné oči, rty, které nemodraly nedostatkem vzduchu. A poprvé v životě zatoužila být slabší. Přála si, aby i v jejím hrudníku hnízdila ta „sýkorka“, jak v dětství říkaly Karolíninu kašli. Aby někdo…