…aby se našel někdo, kdo by se na ni podíval a řekl: na tom nezáleží. Aby i její cit byl výjimečný – osudový a nádherný –, ne tichý, nevyřčený a odsouzený k tomu, že ho nikdo nikdy nebude potřebovat.
Vůně nemocnice byla pro Terezu důvěrně známá. Přesto ji tentokrát zasáhla mnohem silněji. Byla těžká, nasládlá, lepila se na plíce. Karolína Horská skončila na jednotce intenzivní péče. Znovu. Dovnitř nikoho nepouštěli, ale Tereza i tak chodila s maminkou každý den – jen proto, aby vyslechly neurčité odpovědi ošetřujícího lékaře, opatrná slova bez jasných slibů. A pak Tereza odcházela sama ven, bloumala ulicemi a někde hluboko v sobě doufala, že potká Matěje Blažka.
„Terezo!“
Trhla sebou. Stál přímo před ní. Matěj. Sám, bez Amber, v pomačkané mikině, která mu visela na ramenou. Vypadal ztraceně a podrážděně. Ne smutně – spíš rozzuřeně. Přerostlá ofina mu téměř zakrývala oči.
„Kde je Karolína?“ vyhrkl bez pozdravu. „Už tři dny se neozývá. Telefon má vypnutý, zvoním na zvonek a nikdo neotevírá. Co se děje?“
Tereza na něj hleděla a cítila, jak se jí v krku tvoří tvrdý uzel. Jak to říct? Kde vůbec začít?
„Je v nemocnici,“ dostala ze sebe. „Má komplikace.“
„Jaké komplikace?“ vyštěkl. „Z astmatu?“
Zvedla k němu oči.
„Ona nemá astma, Matěji. Má cystickou fibrózu. Je to genetické. Nedá se to vyléčit.“
Slovo „nevyléčitelné“ vyslovila klidně, skoro mechanicky, jako něco, co už dávno zná zpaměti. Viděla, jak se mu význam nejdřív míjí, jak se zarazí, a pak se mu pomalu propisuje do obličeje. Vzteklost vystřídalo nechápání, potom odpor a nakonec syrový, mrazivý strach.
„Cože? Ty… ona přece říkala… Říkala, že má astma. Že bere léky a je to v pohodě. Nikdy… nikdy mi nic takového neřekla.“
Ustoupil o krok a přejel si rukama obličej, jako by se snažil setřít všechny emoce najednou.
„A ty?“ hlas se mu zlomil a přešel do křiku. „Proč jsi mi to neřekla ty?“
„Protože jsem chtěla, aby byla šťastná!“ vykřikla Tereza.
Slzy se jí konečně vyvalily z očí – horké, bezmocné. Přerývaně mu vysvětlovala, že dlouho bylo všechno stabilní, že lékaři věřili, že Karolína má před sebou ještě spoustu času. Nikdo nečekal tenhle návrat nemoci. A že všichni – úplně všichni – si přáli jediné: aby Karolína žila naplno a radostně.
Matěj ji poslouchal mlčky. Pak se ale rozkřičel:
„A moje pocity? Ty nikoho nezajímají?“ V hlase mu zněla bolest tak ostrá, že se nedala unést. „Líbily jste se mi obě. Ty – klidná, laskavá, opravdová. Ona – jako ohňostroj, nebezpečná a nádherná. A pak jsi najednou ty ‘onemocněla’. Jako vždycky jsi jí ustoupila! Naštvalo mě to. Protože ty ses ani nepokusila bojovat. Prostě jsi to vzdala!“
Tereza stála jako přimražená. Každé jeho slovo zasahovalo přesně to místo, které se snažila ignorovat. Pravdu, před níž zavírala oči.
„A teď…“ hlas se mu znovu zlomil. „Teď to znamená, že jsem se zamiloval do holky, která brzy zemře. A já to nedokážu. Chápeš? Nedokážu. Já…“
Zmlkl, otočil se stranou. Ramena měl strnulá, napjatá.
„Moje máma zemřela před rokem. Na rakovinu. Tohle všechno už jsem zažil – nemocnice, čekání, naději… a pak konec. Teprve nedávno jsem se znovu nadechl. A teď zase slyším, že je ‘všechno pod kontrolou’. Já už tohle nezvládnu.“
Nic dalšího neřekl. Otočil se a odešel, aniž by se ohlédl. Jeho postava se brzy rozplynula v podvečerním šeru.
Tereza zůstala sama. Vítr jí pronikal až na kůži. Jeho slova visela ve vzduchu jako jed. Obviňoval ji. Ne Karolínu, která lhala. Ji. Protože v ní neviděl oběť, ale spoluviníka. Někoho, kdo ho nechal vstoupit do vztahu postaveného na nepravdě.
Narovnala se a nedovolila si znovu plakat. Musela být silná. Kvůli mámě, tátovi, kvůli Karolíně. Musela zapomenout na vinu i na to, že se vzdala vlastní lásky.
Po tom setkání Matěj zmizel. Telefon zůstával hluchý, ve škole se neukázal. Tereza pochopila: utekl. Utekl před stínem, který už jednou poznal.
A ten stín se nad Karolínou den ode dne zahušťoval. Z jednotky intenzivní péče ji sice přeložili na běžný pokoj, ale nebylo to vítězství – jen krátký oddech. Léky přestávaly zabírat. Dýchání bylo drsné, pískavé, vyčerpávající. Před očima se měnila v křehkého ptáčka s příliš velkýma, vyhaslýma očima.
Nejhorší nebylo tělo, ale duch. Karolína už se nezlobila, nevymýšlela, nepožadovala. Ležela otočená ke zdi a zírala do jednoho bodu. Odmítala jídlo i hovory.
„Nechci,“ bylo jediné, co říkala.
Nechci polévku.
Nechci televizi.
Nechci nic.
Lékař si zavolal rodiče na chodbu.
„Připravte se,“ řekl tiše, bez obalu. „Nezbývá mnoho času. Dny, možná týden. Dopřejte jí klid.“
Maminka se tiše zhroutila do otcova saka. Otec ji hladil po vlasech a díval se někam skrz, s tváří tvrdou jako kámen.
Tereza stála za dveřmi a v její strnulosti náhle vzplála zuřivá, zoufalá jiskra. Ne. Takhle ne. Ne s tím prázdným pohledem. Ne v tichu beznaděje. Karolína nemůže odejít s nenávistí k životu, odvrácená ode všech. Musí si znovu vybavit smích, vítr ve vlasech, tu nenasytnou chuť po světě. Musí si vybavit jeho.
Ten nápad přišel okamžitě – šílený a zároveň jediný možný. Tereza věděla, kde bydlí. Tu adresu si pamatovala ještě z onoho dne na chalupě. Ona…