Rodičům nic nevysvětlovala. Jen prohodila, že si potřebuje na pár minut vyjít ven, nadechnout se čerstvého vzduchu, a zmizela dřív, než by kdokoliv stihl klást otázky.
Tereza seděla v trolejbusu a prsty měla sevřené v kapsách tak pevně, až ji bolela zápěstí. Srdce jí bušilo v divokém rytmu, kde se mísila úzkost, stud i cosi nezkrotného, téměř bláznivého – naděje. Musí přijít. Prostě musí.
Zastavila se před cizím domem a zůstala stát u vchodu, zatímco se na město snášel těžký podzimní liják, který rozmazával obrysy ulic i domů, jako by stíral hranici mezi nebem a zemí. Lidé kolem ní spěchali, schovaní pod deštníky. Voda jí promočila kabát i boty, ale chlad vůbec nevnímala.
„Matěji,“ vydechla chraplavě, když na domovním telefonu vyťukala číslo jeho bytu.
„Jdi pryč.“
Jeho hlas byl prázdný, bez barvy. Mluvila vlastně jen k zavřeným dveřím. Kapky jí stékaly z vlasů po tvářích a mísily se se slzami.
„Karolíně je strašně zle. Opravdu. Doktoři říkají… že už se s tím nedá nic dělat. Možná kdybys přišel…“
„A co mám jako udělat?“ přerušil ji ledově. „Uzdravit ji?“
„Miluje tě!“ vykřikla Tereza. „Chce tě jen vidět. Neodejít takhle… bez tebe. Prosím. Přijď do nemocnice. Jen si k ní sedni.“
„Ne.“
Jedno jediné slovo. Krátké, neúprosné.
„Proč?“ zašeptala, už téměř bez víry.
„Protože to nedokážu.“
Spojení se přerušilo. Tereza zůstala stát v dešti ještě dlouhé minuty, neschopná pohybu. Vybral si svůj klid, svou křehkou rovnováhu, a je od nich odřízl jedním rozhodnutím. Byl v tom jakýsi děsivý smysl, který v zoufalství odmítala přijmout.
Nakonec se pomalu vydala zpátky – na zastávku, do nemocnice, k sestře, které už nebude schopná dát nic víc než vlastní přítomnost. Uvědomovala si, že to nebyla jen obyčejná prohra. Narazila na cizí bolest, stejně silnou jako ta jejich, bolest, která jejich tragédii neumenšila, jen ji učinila osamělejší a bezvýchodnější. Prosila ho o poslední iluzi pro Karolínu, ale on odmítl hrát roli v jejich příběhu. A jí nezbylo než se vrátit na pokoj, chytit sestru za ruku a mlčet.
Tereza přestala chodit do školy. Jaká škola, jaká algebra nebo literatura, když v přítmí nemocničního pokoje pomalu zhasínal celý vesmír jménem Karolína?
Dny i noci se slily do jednoho nekonečného, vyčerpávajícího proudu. Karolína téměř nemluvila. Dýchala s takovou námahou, že každý nádech působil jako poslední. Přesto její oči, nepřirozeně velké v pohublé tváři, občas našly Terezu a na pár vteřin se na ní zastavily. Bylo v nich tolik tichého, bezedného porozumění, že se Tereze svíralo hrdlo. Slova už nebyla potřeba. Celý jejich společný život – láska i nenávist, sourozenecké boje i smíření – se vtělil do těch mlčenlivých pohledů.
Jednoho dne, kdy světlo z okna působilo zvlášť bledě a smutně a maminka odešla na kávu, Karolína sotva slyšitelně zašeptala:
„Teri…“
„Jsem tady,“ reagovala okamžitě Tereza a sklonila se blíž. „Všichni jsme tady. Máma si jen odskočila a táta přijede večer.“
„Já… víc než život… miluju tebe…“ Každé slovo ji stálo obrovské úsilí, přesto zněla jasně a soustředila do nich všechno, co jí ještě zbylo. „Promiň… že jsem tě trápila…“
Tereza jen mlčky vrtěla hlavou, svírala její ruku a dávala najevo, že není co odpouštět, že všechno je pryč, že zůstala jen láska.
„Děkuju… že jsi ustoupila…“ V Karolíniných očích se zaleskla slza a sklouzla po spánku do polštáře. „Teď už vím… že to byla… láska… Děkuju…“
To jediné „děkuju“ v Tereze něco zlomilo. Hořkost, žárlivost i bolest z Matějova odmítnutí se rozpadly na prach. Nebylo to Karolínino odpuštění – ona ji nikdy neobviňovala. Bylo to odpuštění sobě samé. Za tichou oběť, která nakonec nebyla marná. Darovala sestře kousek štěstí. Možná jediný skutečně nezištný čin svého života.
„A já tě miluju, Karolíno,“ vydechla a přitiskla sestřinu dlaň ke své tváři. „Nejvíc na světě.“
Karolína se slabě usmála. Úsměvem, v němž bylo znát ulehčení. Pak zavřela oči. Její dech se stal tišším, řidším. Tereza nepustila její ruku. Seděla v tichu pokoje a cítila, jak život z toho křehkého těla odkapává po kapkách.
V tu chvíli se dveře pokoje tiše otevřely. Tereza si myslela, že se vrátila maminka. Zvedla hlavu. Ve dveřích stál Matěj. Bez bundy, v pomačkané mikině, s vlasy mokrými od deště. Vyčerpaný, s kruhy pod očima a výrazem člověka, který sem došel přes vlastní peklo. Na Terezu se nepodíval. Jeho pohled patřil Karolíně.
Pomalu přišel ke lůžku a posadil se na prázdnou židli z druhé strany. Neptal se, nemluvil. Prostě tam byl. Stejně opatrně jako Tereza vzal Karolínu za druhou ruku, jako by se bál, že se dotkne něčeho příliš křehkého.
Karolína oči neotevřela. Ale její rty, namodralé a suché, se nepatrně pohnuly. Možná ucítila jeho dlaň. Možná zaslechla jeho přerývaný dech. A možná jen věděla, že přišel.
Seděli tam tak – tři. Dva živí a jeden odcházející. Tereza držela jednu ruku, Matěj druhou. Dva břehy, mezi nimiž pomalu odplouvala jejich společná, divoká, krásná a krutá letní řeka. Když do pokoje vstoupila maminka s kelímkem kávy v ruce, Karolínina tvář se projasnila a uvolnila. Už ji nic nebolelo…