Je mi dvaapadesát. Jsem naprosto obyčejná žena, žádná hrdinka z románu. Pracuji jako účetní, žiji skromně a mám celý život zafixované, že každá koruna se má obrátit dvakrát. Ne proto, že bych byla lakomá, ale proto, že jsem se naučila myslet hlavně na ostatní a sebe odsouvat na konec seznamu.
Mám syna, jmenuje se Rostislav Rychlý. Je mu dvaatřicet. Má manželku Klaudii Kučerovou, té je osmadvacet. Jsou to mladí lidé dnešní doby – hypotéka, auto, plány do budoucna a neustálý pocit, že peníze mizí rychleji, než se stačí vydělat.
Ten večer se nijak nelišil od jiných. Pátek, návrat z práce, unavené nohy, hlava plná čísel. Sotva jsem doma odložila kabelku, zazvonil telefon. Na displeji svítilo „Syn“. V tu chvíli mi bylo jasné, že nejde jen o pozdrav. Když volá, má to důvod.
„Ahoj, mami,“ začal opatrně, tím tónem, který používal pokaždé, když se schylovalo k žádosti. „Máme menší problém. Tento měsíc nám nevychází splátka hypotéky. Klaudie nedostala prémie, mně se porouchalo auto… Nešlo by nám pomoct? Není to tolik, jen sto tisíc korun.“
Sedla jsem si přímo v předsíni. Boty zůstaly na nohou. Peníze jsem měla. Půl roku jsem si je po malých částkách odkládala, omezovala se, škrtala všechno zbytečné. Přesto se mi udělalo těžko. Ne kvůli sumě, ale proto, že to nebylo poprvé.
„Mami? Slyšíš mě?“ ozvalo se netrpělivě. „Potřebujeme to nejpozději do pondělí.“
A tehdy ze mě vyšlo něco, co mě samotnou překvapilo.
„Ne.“
Na druhé straně nastalo ticho.
„Jak to myslíš, že ne?“ vyhrkl Rostislav zmateně. „Vždyť máš peníze. Sama jsi říkala, že ti přišla prémie.“
„Ano, měla jsem,“ odpověděla jsem klidně. „Ale už jsem je utratila.“
Nebyla to pravda. Ležely bezpečně na kartě. V tu chvíli mi ale došlo, že pokud je pošlu i tentokrát, opět obětuji sebe. A že se tenhle kruh nikdy nepřeruší.
Celé roky jsem fungovala s myšlenkou, že nejdřív pomůžu dětem a pak, někdy později, přijde řada na mě. Jenže to „později“ se neustále vzdalovalo.
Nejela jsem do lázní, protože syn potřeboval notebook. Několik zim jsem chodila ve starém kabátu, protože bylo nutné přispět na výdaje dcery. Kupovala jsem všem kolem, jen ne sobě.
Postupně jsem se změnila v pohodlnou jistotu. Máma, která vždycky zalepí díru. Máma–bankomat. A nejhorší bylo, že jsem je to naučila sama.
Další ráno jsem vstávala s úzkostí. Bávala jsem se, že Rostislav znovu zavolá a bude naléhat. Že povolím a peníze pošlu.
Vyšla jsem z domu bez cíle, jen tak se projít. Kroky mě samy dovedly do obchodního centra. Procházela jsem kolem výloh, když jsem ji uviděla – kožich, po kterém jsem kdysi dávno toužila. Stála jsem před ním jako před něčím zakázaným.
„Chcete si ho vyzkoušet?“ oslovila mě prodavačka.
Chtěla jsem odmítnout. Místo toho jsem přikývla.
Když jsem si ho oblékla, skoro jsem se nepoznávala. V zrcadle nestála unavená ženská, ale žena, kterou jsem bývala před lety.
Cena byla osmdesát tisíc korun. Ruce se mi třásly, když jsem platila. Vyšla jsem z obchodu s taškou a najednou jsem si uvědomila, že se usmívám. Po dlouhé době jsem udělala něco jen pro sebe.
O pár dní později jsme byli pozváni na večeři k synovi. Přišla jsem v novém kožichu. Dveře otevřela Klaudie, její pohled okamžitě sklouzl z mé tváře na kabát.
„Ty jo,“ pronesla s úsměvem bez vřelosti. „Rostislav říkal, že peníze nemáte.“
Rostislav vyšel z kuchyně, uviděl mě – a pochopil.
„Mami… ty sis koupila kožich?“ hlas se mu třásl. „Vážně? My jsme tě prosili o pomoc!“
„Ano, koupila,“ odpověděla jsem klidně. „Je hezký, nemyslíš?“
„Hezký?“ skoro křičel. „Máme hypotéku, úroky, banku! A ty utrácíš za hadry?“
Bylo mi smutno. A zároveň se mi chtělo smát.
„Rostislave,“ řekla jsem tiše. „Je ti dvaatřicet. Tvoje auto má větší hodnotu než můj byt. Proč bych měla splácet vaše dluhy?“
„Protože jsme rodina!“ vložila se do toho Klaudie.
Podívala jsem se na ně a konečně vyslovila to, co ve mně zrálo roky:
„Rodina znamená vzájemnou péči. Ne vysávání do poslední koruny.“
Na večeři jsem nezůstala. Oblékla jsem si kožich a odešla. Doma jsem plakala. Ano, bolelo to. Pocit viny byl silný.
Pak jsem se ale dotkla hebkého kožichu a pochopila jsem, že jsem se rozhodla správně.
Syn se měsíc neozval. Pak mi stroze popřál k narozeninám. O peníze už nežádal. Zvládli to sami. Svět se nezhroutil.
A já poprvé po dlouhé době cítila, že žiju svůj vlastní život.
Jestli mě to dělá „špatnou matkou“, budiž. Já jsem se konečně stala živou ženou.