— Mami, nezapomněla jsi, že o víkendu přijedeme? Celá rodina! Tak si prosím připomeň to staré moudro, že u hodné tchyně zeť nikdy nestrádá hlady, a připrav nám koláče a palačinky! — cvrlikala do telefonu Sofie Němecová s nakažlivě veselým tónem a přitom své matce bez ostychu odříkávala dlouhý seznam věcí, které by měla do jejich příjezdu stihnout.
Sofie a Radek Šimon byli manželé teprve rok a půl. Brali se velmi mladí, hned na začátku pátého ročníku vysoké školy. Ani s dětmi se nerozmýšleli dlouho. Když Sofie obhajovala diplomovou práci, byla už v pokročilém stadiu těhotenství, které rozhodně nešlo přehlédnout.
— Ten bříšek je nějaký malý… Komise si toho ani nevšimne! A přitom by měli chápat, že nastávající maminka se nesmí stresovat. A hlavně ať mě netrápí hloupými otázkami! — mumlala si pro sebe. Místo učení se už skoro hodinu natáčela před zrcadlem a střídala jedny šaty za druhými, jen aby bylo její těhotenství dostatečně patrné. Nakonec si pod tričko nenápadně vsunula polštářek a s výrazem spokojeného vítěze vyrazila k obhajobě. Pevně nesla před sebou impozantní břicho, které jí mělo otevřít cestu k vysněnému diplomu.
Pocit, že svět je tu především kvůli ní, se v Sofii zakořenil už v dětství.
Narodila se jako křehké, často nemocné dítě, slabé a vybíravé v jídle. Aby z ní rodiče dostali aspoň pár lžic polévky, byli ochotni předvádět téměř cirkusová čísla. Za každý, byť sebemenší dobrý skutek, Sofie automaticky očekávala pochvalu, nebo ještě lépe — malý dárek.
Takto fungovali celé roky. Přinesla domů jedničku? Otec už spěchal do cukrárny pro zákusek. Připravila referát? Matka okamžitě rozpálila plotnu a smažila její oblíbené palačinky. A když jejich milovaná dcera zvládla něco zcela sama, rodiče byli tak dojatí, že málem omdlévali štěstím. Druhé dítě si nikdy nepořídili, a veškerou energii, čas i pozornost věnovali jen jí.
Když úspěšně odmaturovala a byla přijata na univerzitu, rozhodli se její rodiče oslavit to ve velkém stylu. Bez dlouhého váhání jí koupili drahý telefon, kvůli kterému se museli zadlužit. Sofie však přijímala všechny dary naprosto samozřejmě. Byla zvyklá, že se jí přání plní, a neviděla jediný důvod, proč by se tento zavedený řád měl měnit.
Ve čtvrtém ročníku potkala Radka Šimona — svého vysněného prince, jak si ho sama v duchu pojmenovala.
Vztah se rozběhl velmi rychle. Radka zaujala její zdánlivá bezelstnost a dívčí pohled na svět. Brzy ale pochopil, že za roztomilým úsměvem se skrývá osobnost zvyklá dostat všechno, po čem zatouží. Sofie uměla být neústupná, dokázala si tvrdohlavě prosadit svůj názor, a když se pro něco rozhodla, bylo jednodušší souhlasit než se pouštět do zdlouhavých a předem prohraných debat.
Zhruba půl roku od začátku jejich vztahu začala Sofie nenápadně naznačovat, že by jí vůbec nevadil zásnubní prstýnek a oficiální žádost o ruku. Blížily se Vánoce a s nimi i čas splněných přání.
— Jak dlouho chce ještě otálet? Já už přece toužím po krásných fotkách s prstýnkem! A pak řešit svatbu, šaty, obřad… Kolik let se má podle něj chodit? Moji rodiče se znali sotva měsíc, než šli na radnici, a podívej — čtvrt století spolu! Já o svatbě sním, jenže Radek jako by to vůbec nechápal! — stěžovala si kamarádkám.
— Sofi, vždyť spolu jste teprve chvilku. Nejdřív byste se měli pořádně poznat, než si začnete plánovat rodinu. Manželství je přece vážná věc… — namítala sousedka, která měla ve zvyku do Sofiiných citových záležitostí mluvit víc, než bylo žádoucí, a její tón jasně naznačoval, že se hodlá v diskuzi ještě pořádně rozjet.