Snažila se do Sofiiných úvah vnést alespoň špetku racionálního uvažování.
— Ale prosím tě, nepřeháněj! Když tě tak poslouchám, měli by spolu lidé randit snad celé roky. To jsou řeči úplně o ničem! — odmítla to Sofie mávnutím ruky.
— Zvláštní pohled na věc. A co když se z manžela vyklube agresivní chlap nebo notorický alkoholik? — nedala se sousedka, která byla pevně rozhodnutá prosadit svůj názor stůj co stůj.
— Radek takový není! — usekla Sofie diskuzi rázně. O věcech, o nichž byla přesvědčená, se nehodlala přít.
Ukázalo se, že Radek Šimon není žádný hlupák. Na Silvestra splnil Sofii její dávný sen. Dostala obrovskou kytici a nádherný prsten, kterým se pak chlubila všude, kam vkročila, až do konce novoročních prázdnin.
Hned po svátcích se budoucí snoubenci vydali představit rodičům a zároveň jim oznámit, že by se měli připravit na nemalé výdaje. Varianta skromné svatby nebo obřadu bez okázalosti nepřipadala v úvahu. Sofie měla jasno: v létě se uskuteční velkolepá, hlučná svatba pro zhruba sto hostů. Bylo jasné, že rozpočet bude pořádně napjatý. Veškeré pokusy přimět ji ke střídmější podobě oslavy skončily naprostým neúspěchem.
Naštěstí se rodiče z obou stran ukázali jako rozumní a po mladých nepožadovali finanční spoluúčast. Po hlubokém povzdechu si sedli nad úsporami a smířili se s tím, že bez dluhů to tentokrát nepůjde.
Dohoda zněla jasně: obě rodiny přispějí stejnou částkou. Pro Radkovu matku to byla citelná zátěž. Jako žena, která vychovala syna sama, si musela vzít několik půjček. Ani rodiče Sofie Němecové se úvěrům nevyhnuli. Ale co by člověk neudělal pro milovanou dceru?
Při plánování svatebních výdajů Radkova maminka opatrně naznačila, že by se část nákladů dala pokrýt z peněžních darů, které novomanželé dostanou. Tento nápad podpořili i Sofiini rodiče.
— To by nebylo špatné. Hostů má být skoro stovka, určitě přinesou slušné částky. Aspoň bychom mohli umořit ty půjčky. Jenže jak jim to říct? — rozhodila bezradně rukama budoucí Radkova tchyně.
— Já to řeknu Radkovi na rovinu. A vy zkuste své Sofii taky něco naznačit, — navrhla jeho matka.
— Naznačit se dá ledacos, otázka je, jestli to vůbec pochopí.
Bohužel nepochopila. Sofie považovala narážky rodičů za vtip. Vždyť přece mluvili o penězích, které ještě ani neexistovaly. A navíc — v její hlavě už dávno patřily jí. Vždyť dary přinesou JEJÍ hosté na JEJÍ svatbu…
Svatba dopadla naprosto dokonale. Hosté byli štědří nejen slovy, ale i obálkami. Vybraná částka byla natolik vysoká, že pokryla veškeré svatební výdaje, a ještě zbylo. K tomu novomanželé dostali domácí spotřebiče a zájezd k moři. Když rodiče slyšeli konečný součet darů, s obrovskou úlevou si oddychli. Splátky půjček už je přestaly strašit.
Jenže realita se vydala úplně jiným směrem, než jaký si vysnili. Po rozbalení darů a sbalení kufrů mladí odjeli na dovolenou a tvářili se, že o půjčkách ani o svatebních nákladech nikdy neslyšeli. Po návratu pak nadšeně oznámili, že všechny peníze investovali do koupě nového auta.
— Mami, tati! Gratulujte nám, máme auto! To je paráda! — zářila Sofie a čekala radostné reakce, místo nich však spatřila tři překvapené, oněmělé výrazy.
— Vždyť ani nemáte řidičák… na co je vám auto? — vyhrkla její maminka zděšeně, zatímco v místnosti zavládlo těžké ticho, které slibovalo pokračování velmi nepříjemného rozhovoru.