— Řidičák se přece dá dodělat kdykoliv, to je až druhotná věc! Hlavní bylo, že jsme ty peníze chytře uložili dřív, než by se rozkutálely za naprosté hlouposti! — prohodila Sofie bezstarostně, zatímco už si Radka Šimona táhla ke dveřím. Oba ještě s úsměvem zamávali a zmizeli na procházce, nechávajíce za sebou rodiče i tchyni, kteří mlčky vstřebávali právě vyslechnutou realitu.
— No, aspoň se tím pádem splatily půjčky… Vaše snacha je teda pěkně mazaná, umí si pohlídat, co chce, — poznamenala Radkova maminka po chvíli, kdy se místnost konečně nadechla.
— A tvůj syn taky není žádné ořezávátko. Říkala jsi, že je rozumný. Když se na něj zatlačí, poslechne, — dodal Sofiin otec smířlivě a bez jakékoliv zloby.
Nemělo smysl se přít o to, kdo kde udělal chybu ve výchově. Hádky by nic nevyřešily. Ještě nějakou dobu probírali, jakým způsobem budou dál umořovat dluhy, které po svatbě zůstaly, až nakonec někoho napadla naprosto geniální myšlenka, jak dát mladému, lehkomyslnému manželství nenápadnou, ale důraznou lekci.
Po svatebním veselí si Sofie pevně stanovila, že i když úspěšně dokončí školu a získá diplom, do práce rozhodně nenastoupí. Představa byla jasná: ona jako elegantní paní domu po boku dobře vydělávajícího manžela. Aby nikoho ani nenapadlo ji nutit hledat zaměstnání, pojistila si pohodlnou budoucnost s předstihem — otěhotněla. Všechno si propočítala tak, aby v době obhajoby už byl bříšek dostatečně viditelný. Jakmile plán vyšel, Sofie se naplno ponořila do role nastávající maminky a s tím přišla i zvýšená náročnost a rozmary.
Na obhajobu dorazila s hrdě vypnutým umělým bříškem, protože to skutečné jí připadalo málo výrazné. Zatímco ostatní studenti nervózně přelétali poznámky a kontrolovali prezentace, Sofie si stěžovala — jednou bylo dusno, podruhé měla žízeň. Komise měla naštěstí pochopení a budoucí mamince přiklepla téměř zaslouženou čtyřku.
— Tak, miláčku, teď už tě potřebovat nebudu! — prohlásila spokojeně, když diplom odložila hluboko do skříně, a s nadšením se pustila do příprav na příchod miminka.
Protože veškeré úspory mladí manželé utopili v autě a Radek zatím nestihl vydělat nové peníze, Sofie automaticky počítala s tím, že základní výbavu pro vnuka pořídí babičky a dědeček.
Mateřství si Sofie malovala jako dokonalý obrázek. Ona — upravená, módní, s dokonalým účesem — se prochází po hřišti s usměvavým, růžolícím miminkem oblečeným do bílé a béžové. Myšlenky na probdělé noci, pláč, krmení a nekonečné přebalování z její hlavy systematicky mizely. Pro tyto „drobnosti“ měla totiž připravený bezchybný plán.
— Ze mě rozhodně nebude uštvaná matka s drdolem a vytahaným tričkem! Hned po porodu zavolám mámu a tchyni. Mají zkušenosti, tak ať se o vnouče postarají. Je to jejich povinnost! Já se musím dobře vyspat a najíst — čeká mě přece porod, to není žádná legrace. První měsíc budu jen odpočívat, pak se vrhnu na postavu: bazén, cvičení, masáže. Vůbec nevím, co dřív! — svěřovala se nadšeně kamarádkám.
— A jak to chtějí zvládat, když obě chodí do práce? — ozvala se sousedka, která už dřív pochybovala, jestli je tak rychlá svatba dobrý nápad, a teď si neodpustila malou poznámku navíc.
— Vezmou si dovolenou. Budou rády, že jsou s miminkem! Vždyť je to jejich první vnouče. Už jsem jim poslala seznam věcí, které mají dítěti koupit. My na to peníze nemáme, máme dost vlastních potřeb. A Radek vydělává nějak málo…
— Jenže ty jsi říkala, že rodiče si kvůli svatbě museli půjčit. Kde vezmou peníze na drahý kočárek a postýlku? — nedala se dívka.
— Nějak to zařídí! Je to přece jejich povinnost — postarat se o dítě, zaplatit školu a uspořádat svatbu… — prohlásila Sofie sebejistě, aniž by tušila, že právě podobné řeči se brzy stanou impulzem k rozhodnutí, které rodiče potají připravovali.