…svatbu a pomoci mladým postavit se po ní na nohy. Zatím pro ně udělali jediné – uspořádali obřad. Studovala jsem přece sama, nikdo mě netáhl za ruku! Takže ve výsledku mi ještě budou něco dlužit oni mně!
Naštěstí se tyhle řeči nedonesly k uším rodičů. Sofie Němecová neměla ani tušení, že právě podobné postoje se staly poslední kapkou a že obě rodiny už potichu osnovaly plán, jak novomanželům nastavit zrcadlo.
V určený čas se manželům narodil malý Vavřínek Hájek. Zdravý, silný a hlasitý chlapeček, který se bez ostychu ozýval pokaždé, když ho něco trápilo nebo když nebylo po jeho.
Maminka Radka Šimona i rodiče Sofie přijali pozvání k propuštění z porodnice s radostí, pogratulovali, pochovali vnoučka – a hned poté se bez dlouhého zdržování rozjeli domů.
— Jak to myslíte, že odjíždíte? A kdo mi s dítětem pomůže? — Sofie chvíli nechápala, proč všichni tak rychle míří ke dveřím.
— Kdo asi? Tvůj muž. A ty sama! — zaznělo z chodby, zatímco se za nimi zavřely dveře.
— Vždyť nic neumím a nic nevím! Počítala jsem s vámi. Jak to mám zvládnout bez vás? — urazila se Sofie a našpulila rty.
— Neboj, časem se do toho dostaneš. To je přece maličkost. Hlavní je se připravit na to, že se nebude spát, a pak se naučit usínat i při tom nejdivočejším dětském řevu, — utrousila tchyně tónem, který až nápadně připomínal Sofiin hlas, když kdysi líčila nadšení z koupě auta.
Ani tenhle vzkaz však nezabral. Sofie se téměř s pláčem obrátila na svou matku.
— Maminko, ty mě snad nenecháš samotnou? Potřebuju odpočívat, dát se dohromady. Prý mám čtyřicet dní ležet, jíst dobré jídlo a užívat si, ne obíhat dítě.
— Tak k tomu přinuť manžela. Stejně je v nové práci, když odejde, svět se nezboří, — odpověděla chladně žena.
— A z čeho budeme žít?
— Vezměte si půjčku. Skvělé řešení, všem ho doporučujeme. My si ho už půl roku „užíváme“, — dodala s potlačovaným vztekem.
Rodiče odjeli a Sofie s Radkem se vydali domů sami.
Dlouho nechápali, proč se dospělí tak náhle zatvrdili a odmítli se proměnit v ochotné chůvy. Na vnuka se přijížděli podívat jen o víkendech a po pár hodinách zase mizeli. K sobě si mladé zvali výjimečně — chtěli, aby si Radek a Sofie na vlastní kůži vyzkoušeli všechny „radosti“ raného rodičovství.
— Na dítě se nás neptali, když si ho pořizovali tak brzy. Tak ať počítají s tím, že to zvládnou sami, — shodly se obě rodiny a pomoc omezily na minimum.
Nikdo už neměl v úmyslu kupovat drahé kočárky a postýlky na další úvěr, a tak Radkovi nezbylo než prodat nerozvážně pořízené auto, aby mohl synovi obstarat to nejnutnější.
Sofie se nejdřív urazila na celý svět, ale brzy pochopila, že bez rad a zkušeností matky a tchyně se neobejde. Ani kamarádky, které si plánovala „rozpisovat“ na hlídání, se nehrnuly — vždy se jim naskytlo něco důležitějšího, než zaskočit, zatímco by mladá maminka relaxovala v kosmetickém salonu.
Po pár měsících se ze Sofie stala přesně ta žena, kterou si přísahala nebýt: na hlavě měla zacuchané hnízdo a tričko vypadalo spíš jako hadr na podlahu. Radek se snažil pomáhat, jak jen mohl, ale pořádně se oba vyspali až tehdy, když bylo Vavřincovi téměř rok.
Mateřství bez záchranné sítě přimělo Sofii dívat se na svět jinýma očima. Minimálně přestala věřit, že jí okolí něco dluží jen proto, že na tomhle světě existuje.