„Máma vzkázala, že bude lepší, když zůstaneš doma. Letos to chce pojmout jen v úzkém rodinném kruhu.“
Rostislav Válek ani nezvedl hlavu od displeje mobilu. Šárka Mareková zůstala stát uprostřed kuchyně s hadrem v ruce, jako by jí někdo vypnul pohyb. Psal se sedmadvacátý prosinec, do Silvestra zbývaly tři dny, a ona právě pochopila, že je z rodiny znovu vyškrtnutá. Ne poprvé.
„Jak to myslíš – zůstat doma?“ ozvala se po chvíli.
„No prostě tak. Vždyť se tam stejně nevejdeš, ne?“ pokrčil rameny. „Máma nemá nafukovací byt.“ Konečně se na ni podíval, a to s výrazem, jako by se ptala na něco naprosto nesmyslného. „Ale počítá s tím, že uvaříš. Tady máš seznam.“
Podal jí papír popsaný kulatým rukopisem Heleny Šimonové. Šárka si ho vzala opatrně, jen dvěma prsty.
Aspik. Tři druhy salátů. Pečená ryba. Masové a jablečné koláče. Talíře s uzeninami a sýry. Dole připsáno: „A nezapomeň to hezky naaranžovat, Šárko. Přijdou hosté.“
Hosté. Pro ty místo je. Pro ni ne.
„Takže chce, abych připravila jídlo pro dvacet lidí, ale ke stolu mě sama nepustí,“ pronesla nahlas. Ne jako otázku, spíš si jen ověřovala, že ta slova skutečně existují.
„No ano. Vždyť víš, že tam mají svůj okruh. Tobě by to stejně bylo nepříjemné,“ uzavřel to klidně.
Dvanáct let manželství. Dvanáct let vaření pro jeho příbuzné při každé oslavě, svátku, narozeninách. Ke stolu si sedla možná třikrát. Jinak jen ohřívat, nosit, uklízet a drhnout nádobí.
„Dobře,“ řekla Šárka tiše.
Rostislav přikývl a znovu se ponořil do telefonu.
O dva dny později stála v supermarketu u chladicího pultu s masem na aspik. V košíku mizela skoro polovina její měsíční výplaty. Peníze, které si schovávala na zimní kabát. Vzala maso, přihodila ho do vozíku. Pak lososa, avokáda, ananasy do salátů. Helena Šimonová měla ráda, když bylo všechno „jako od lidí“.
Doma vařila, krájela a míchala bez přemýšlení. Ruce pracovaly automaticky. Třicátého dne vstala ještě za tmy a pokračovala dál, aniž by tušila, kdy se v ní ten pocit prázdna naplno ozve.