Její ruce se ani na okamžik nerozechvěly. Uvnitř necítila nic než prázdno – chladné, vyrovnané, téměř uklidňující.
Když bylo hotovo, hodiny ukazovaly jedenáct. Šárka Mareková pečlivě spláchla lahvičky do pytle na odpadky, uzel stáhla na uzel a odnesla ho do kontejneru před domem.
Rostislav Válek dorazil až kolem jedné v noci, opilý, hlučný a bez jediného dotazu, jak se má. Sotva se svalil do postele. Šárka si lehla vedle něj. Spánek přišel rychle a beze snů.
Ráno jednatřicátého prosince vyletěl ze dveří ve spěchu.
„Tak dělej, kde je to jídlo? Máma poručila, že to musím přivézt na oběd, budou chystat stůl.“
Popadl tašky, naházel je do auta, bouchl kufrem a ještě z chodníku zavolal:
„Jedou, nemám čas! Ty se tu nějak zabav!“
Ani popřání k Novému roku.
Šárka mu jen mávla. Auto zmizelo za zatáčkou.
Vrátila se do bytu, uvařila si kávu a pustila televizi. Celý den proseděla na gauči. Ticho bylo nezvyklé, ale podivně uklidňující. Lucie Moravecová volala třikrát a zvala ji k sobě, Šárka však pokaždé odmítla. Potřebovala být sama.
O půlnoci si přiťukla sklenkou sektu s obrazovkou, kde prezident přál celé České republice šťastný nový rok. Pak si sedla k oknu a pozorovala ohňostroj. Světla nad městem praskala, zářila a hned zase mizela.
Ve dvě ráno telefon zavibroval.
„CO JSI TAM PROBOHA PŘIDALA?!“
Rostislav křičel tak, že musela mobil odtáhnout od ucha.
„Co se stalo?“ zeptala se klidně.
„TADY JE PEKLO! Všichni sedí na záchodě! Máma, sestra, hosté! Děti brečí, lidi zvrací, nikdo nemůže odejít! Švagr se počural přímo u stolu! Oslava je v troskách! Co jsi udělala?!“
Šárka se pomalu napila.
„Uvařila jsem všechno přesně tak, jak si Helena Šimonová přála. Poctivě, po domácku. Asi vaše těla už nezvládají jídlo od cizích lidí. Vždyť jsi sám říkal, že máte uzavřený okruh.“
„Ty… ty jsi to udělala schválně?“
Hlas se mu zlomil.
„Já jsem přece jen kuchařka, Rostislave. Na kuchyni dobrá. Pamatuješ? Takhle to řekla tvoje matka na naší svatbě. Před dvanácti lety.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Šárka se nadechla k další odpovědi.