„…kam ty…“
„To není podstatné,“ přerušila ho klidně. „Důležité je, že už konečně vím, kam patřím. A rozhodně to není mezi vámi,“ dodala Šárka Mareková, když vstala a přešla k oknu. Venku stále praskaly ohňostroje a barvily oblohu. „Mimochodem — šťastný nový rok. Mně jsi ho popřát nestihl.“
Hovor ukončila a telefon položila displejem dolů.
Rostislav Válek se objevil až ráno druhého ledna. Byl zmačkaný, nevyspalý, pleť měl popelavou.
„Máma je v nemocnici. Dehydratace,“ řekl tiše a díval se do podlahy. „Lucie se mnou nemluví. Všichni hosté odjeli bez rozloučení. Byl to absolutní chaos… takový sváteční horor.“
Šárka stála u okna, v ruce hrnek s kávou.
„To je mi líto,“ pronesla bez emocí.
„Opravdu si myslíš, že tohle je v pořádku?“ zvedl k ní oči.
„A ty si myslíš, že je normální držet manželku dvanáct let v roli služky?“ otočila se k němu. „Nepustit ji ke stolu s vlastní rodinou? Nutit ji utrácet poslední peníze za jídlo pro lidi, kteří jí otevřeně pohrdají?“
Neodpověděl.
„Víš, co je na tom nejabsurdnější?“ pokračovala. „Já bych to dokázala odpustit. Stačilo jediné — aby ses mě aspoň jednou zastal. Aby ses postavil Heleně Šimonové a řekl, že jsem tvoje žena, ne kuchařka. Jenže tys mlčel. Celých dvanáct let.“
„Netušil jsem, že je to pro tebe tak zásadní…“
„Právě. Ty jsi netušil. Protože jsi na mě nemyslel vůbec,“ sundala jeho bundu z věšáku a podala mu ji. „Obleč se. Jeď za mámou, není na tom dobře. A já si zatím promyslím, jestli chci manžela, který ve mně vidí jen někoho k plotně.“
Rostislav si bundu vzal. Chvíli postával, jako by chtěl něco říct. Nakonec mlčky odešel.
Šárka zavřela dveře a opřela se o zárubeň. Ticho v bytě bylo ohlušující — ale tentokrát ne tíživé. Bylo lehké. Úlevné. Jako by ze sebe shodila břemeno, které vláčela příliš dlouho.
Venku panoval mráz, jasno a klid. Nový rok teprve začínal. A tentokrát byl jen její.