– Prosím? – ozvala jsem se překvapeně, když jsem mimoděk zachytila útržek hovoru, který moje tchyně vedla po telefonu s mým mužem.
Ludmila Petříčeková stála uprostřed našeho obýváku jako pevně zapuštěná dekorace. Na sobě měla své typické tmavě modré šaty s bílým límečkem, ty samé, které si oblékala na každou slavnost už dobrých dvacet let. Vlasy měla uhlazené do dokonalé vlny, rty stažené do naučeného polousměvu. Jen oči… ty byly studené, ostré, připomínaly mrazivý prosincový den za oknem.
– Slyšela jsi správně, Klaudie Tomášeková, – pronesla moje jméno tak, jako by už samo o sobě bylo urážkou. – Pozvala jsem své přítelkyně z divadla. Vzdělané ženy, dámy s postavením. A ty… no, chápeš sama.
Chápala jsem. Až příliš dobře.
Uvědomovala jsem si to už od chvíle, kdy jsem poprvé překročila práh tehdy ještě pronajatého bytu, zavěšená do Radovanova ráměte, šťastná a zamilovaná tak, že se mi třásla kolena. Tenkrát si mě Ludmila Petříčeková přeměřila pohledem shora dolů a s ledovým klidem se zeptala: „A vy, Klaudie, pocházíte z jaké rodiny?“ V tom jediném dotazu bylo obsaženo vše – rozsudek, opovržení i neochvějná jistota, že pro jejího jediného syna nikdy nebudu dost dobrá.
Od té doby uplynulo sedm let. Sedm let, během nichž jsem zatínala zuby, nasazovala úsměv, vařila, uklízela, rodila, vychovávala dítě, chodila do práce, znovu vařila a znovu se usmívala. Naučila jsem se polykat jedovaté poznámky, tvářit se, že neslyším, když moje jídla označuje za „podivná“ a můj vkus v oblékání za „ryze provinční“. Naučila jsem se mlčet, když před ostatními vykládala, že „za jejich časů snachy věděly, kam patří“.
Jenže dnes… dnes zašla příliš daleko.
– Ludmilo Petříčeková, – položila jsem hrnek na stůl a soustředila se, aby se mi netřásly ruce, – tohle je náš domov. Můj a Radovanův. A Silvestra i Nový rok budeme slavit tak, jak se rozhodneme my. Společně. Jako rodina.
Krátce si odfrkla, pohrdavě, jako bych řekla něco absurdního.
– Rodina? – zopakovala s důrazem na první slabiku. – Rodina znamená úctu ke starším. A ty… ty si neumíš ani pořádně ozdobit stromek. Viděla jsem ty ozdoby, cos koupila. Laciné čínské koule. Ostuda.
Podívala jsem se na náš vánoční stromek. Vysoký, živý, vonící jehličím a vzpomínkami na dětství. S Radovanem jsme ho vybírali spolu, smáli jsme se, když se nevešel do výtahu. Vítek Vysoký, náš šestiletý syn, sám věšel hvězdu na špičku – málem spadl ze židle a my ho s Radovanem chytali a líbali do vlasů. Byl to náš stromek. Jen náš.
– Ludmilo Petříčeková, – slyšela jsem svůj hlas, klidný a vyrovnaný, skoro cizí, – pokud se vám nelíbí náš stromek, naše zvyky nebo náš byt, dveře jsou tamhle. Nový rok můžete strávit ve svém bytě. Sama.
Na okamžik se v místnosti rozhostilo ticho. I Vítek, který si dosud hrál s autíčky na chodbě, se zarazil.
Ludmila Petříčeková se ke mně pomalu otočila celým tělem. Oči se jí zúžily.
– Ty mi budeš něco určovat? – zeptala se tiše, ale v tom tichu byl jed tak hustý, že jsem instinktivně ustoupila o krok. – V mém domě?
– Tenhle byt není váš, – odpověděla jsem a hlas se mi přece jen zachvěl. – Je náš. Kupovali jsme ho s Radovanem společně, za naše peníze. Vy bydlíte jinde.
Otevřela ústa, zavřela je a znovu je otevřela.
– Promluvím si se synem, – procedila nakonec. – On to pochopí. Vždycky věděl, kdo je tady hlavní.
Pak odešla. Hlavu nesla hrdě vztyčenou, jako královna uražená obyčejnými poddanými.
Zůstala jsem stát uprostřed obýváku, dívala se na stromek, třpytivé řetězy a světýlka, která tiše problikávala všemi barvami. A poprvé po sedmi letech jsem si uvědomila, že se ve mně něco definitivně zlomilo. Bez možnosti návratu.
Večer se vrátil Radovan. Vyčerpaný, s unavenýma, zarudlýma očima – konec roku byl v práci každoročně peklem. Přivítala jsem ho v předsíni, pomohla mu z kabátu a políbila ho na studenou tvář.
– Pozdravuj mámu, – usmál se. – Volala, že zítra přijede brzy ráno pomáhat s přípravami na svátky.
Ztuhla jsem.
– Radovane, – řekla jsem tiše, – tvoje matka dnes navrhla, že mě na Silvestra zavře do ložnice, aby se za mě před hosty nemusela stydět.
Podíval se na mě. Nejdřív nevěřícně, pak překvapeně… a pak se v jeho očích cosi změnilo.
– Ona… co přesně řekla?
Zopakovala jsem mu to. Doslova, slovo od slova.
Radovan mlčel dlouho. A v tom tichu už bylo cítit, že se schyluje k rozhovoru, který měl přijít už dávno.