Chvíli neříkal vůbec nic. Pak beze slova odešel do kuchyně, napustil si sklenici vody a vypil ji najednou, jako by se snažil spláchnout něco, co mu uvízlo v krku.
– Promluvím si s ní, – pronesl nakonec.
Unaveně jsem se pousmála, spíš hořce než ironicky.
– Radovane, ty si s ní „promlouváš“ už sedm let. A výsledek je pořád stejný.
Podíval se na mě jinak než obvykle. Pozorně, soustředěně, skoro jako by mě viděl poprvé po dlouhé době.
– Klaudie… – řekl tiše. – Odpusť mi.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se, odešla do ložnice, zavřela za sebou dveře a poprvé za celé naše manželství jsem je zamkla na klíč.
Druhý den, třicátého prosince, přijela Ludmila Petříčeková přesně v devět ráno. V rukou tašky, krabice, balíky. A na tváři ten svůj známý výraz člověka, který je přesvědčený, že ví nejlépe, jak má všechno správně fungovat.
– Dobré ráno, Klaudičko, – zazpívala, sotva prošla kolem mě v předsíni. – Tady je ale prach… vždyť jsem ti říkala, že se má utírat každý den!
Mlčky jsem jí vzala tašky. Byly těžké. V jedné její vyhlášený „pravý“ bramborový salát, připravovaný výhradně podle jejího osvědčeného receptu. Ve druhé láhve šampaňského – přesně toho druhu, který se prý pije jen v „slušných rodinách“.
Vítek Vysoký vyběhl babičku přivítat, ale když zahlédl můj výraz, hned znejistěl a ztichl.
– Babi, a budeme čekat na Ježíška? – zeptal se opatrně.
– Samozřejmě, zlatíčko, – Ludmila se k němu sklonila a políbila ho do vlasů. – Jen babička tady nejdřív všechno trochu dá do pořádku. Protože maminka… no, však víš.
Položila jsem tašky na zem.
– Ludmilo Petříčeková, – řekla jsem klidně, – pojďme si to vyjasnit. Jednou provždy.
Narovnala se. Pomalu. Podívala se na mě shora dolů.
– Co tím chceš říct?
– Tohle je můj domov. Moje rodina. Moje dítě. A pokud si ještě jednou dovolíte jedinou poznámku na mou adresu – jedinou – už sem nikdy nevkročíte. Ani na Silvestra, ani na narozeniny, ani na Velikonoce. Nikdy.
V jejích očích se mihlo cosi ostrého, nebezpečného.
– Ty mi vyhrožuješ?
– Ne. Varuji vás, – odpověděla jsem. – Poprvé a naposledy.
Otevřela ústa, aby něco dodala, ale v tu chvíli vešel Radovan. Měl na sobě domácí svetr, v ruce telefon. A v jeho pohledu bylo něco nového. Něco, co jsem u něj ještě nikdy neviděla.
– Mami, – řekl tiše, – pojď, promluvíme si.
Odešli spolu do kuchyně. Dveře se zavřely. Zůstala jsem v předsíni s Vítkem, který mě chytil za rukáv.
– Mami, proč se všichni hádají?
Přitáhla jsem si ho k sobě a pevně ho objala.
– Protože dospělí někdy zapomenou, jak být hodní, – odpověděla jsem.
Z kuchyně se ozývaly hlasy. Nejdřív zvýšené, pak tišší. Pak už jen tlumený šepot. A nakonec nic. Ticho.
Asi po dvaceti minutách vyšel Radovan ven. Sám. Byl bledý, rty pevně sevřené.
– Klaudie… – řekl. – Opravdu promiň. Já… netušil jsem, že je to až takhle.
– Věděl jsi, – odpověděla jsem klidně. – Jen ses rozhodl to nevidět.
Přikývl. Pomalu.
– Napravím to. Slibuju.
– Jak? – zeptala jsem se. – Je to tvoje máma.
– To je pravda, – přiznal. – Ale ty jsi moje žena. A já si vybírám tebe.
Dívala jsem se na něj dlouho. A poprvé po mnoha letech jsem mu skutečně uvěřila.
Celý třicátý prosinec se nesl v podivném napětí. Ludmila se po bytě pohybovala tiše jako stín – rovná záda, kamenný výraz, žádné rozkazy, žádné poznámky. Já vařila, uklízela, chystala všechno na svátky. Vítkovi jsem oblékla kostým králíčka. Radovan pomáhal. Mlčky, ale skutečně pomáhal.
Večer, když jsme ukládali syna ke spánku, se ke mně Radovan najednou otočil.
– Klaudie, můžu to zítra napravit? Opravdu?
– Jak? – zeptala jsem se znovu.
Usmál se. Smutně, ale upřímně.
– Uvidíš.
A já opravdu viděla.
Jednatřicátého prosince v osm večer byl náš byt plný lidí. Kamarádky Ludmily Petříčekové z divadla – v dlouhých šatech, s účesy a diamanty. Naši přátelé. Sousedi. Dokonce i moje maminka přijela z jiného města – Radovan ji pozval sám, potají.
Stůl se prohýbal pod jídlem. Stromek zářil světýlky. Vítek v kostýmu králíčka pobíhal mezi hosty a sklízal obdiv.
Ludmila seděla v čele stolu jako vždy. Jako královna. Usmívala se, vtipkovala, rozlévala šampaňské.
A pak Radovan vstal.
– Milí hosté, – řekl nahlas, – mám pro vás malé překvapení.
V místnosti se rozhostilo ticho. Vytáhl telefon. Stiskl tlačítko.
A v tichu našeho obýváku se rozezněl hlas Ludmily Petříčekové – ten samý, ze včerejška…