…a Silvestra zavři v ložnici, nechci se před hosty ztrapňovat!
Nejdřív nastalo hrobové ticho. Pak se ozvalo tlumené šeptání. Někdo zalapal po dechu.
Seděla jsem strnule, jako by mi zkameněly ruce i nohy. Radovan položil telefon doprostřed stolu. Nahrávka běžela dál – přesně tak, jak to zaznělo předevčírem. Každá věta, každé slovo, bez jediné změny.
Když záznam dozněl, bylo v obýváku takové ticho, že bylo slyšet i pomalé tikání nástěnných hodin.
Ludmila Petříčeková zbledla. Sklenička v její ruce se chvěla.
– Radovane… – vydechla.
– Mami, – ozval se klidně, téměř šeptem, – nahrál jsem to proto, abys slyšela samu sebe. A aby tě slyšeli i ostatní. Aby se už nikdy – rozumíš, nikdy – nestalo, že takhle budeš mluvit o mé ženě. O matce mého syna. O ženě, kterou miluji.
Jedna z jejích kamarádek – drobná paní s laskavýma očima a šedinami u spánků – se zvedla ze židle.
– Lído, – řekla tiše, – je mi za tebe stydno.
Další žena mlčky odstrčila židli. A pak ještě jedna.
Ludmila seděla nehnutě, jako vytesaná z kamene. Tvář bez barvy, rty se jí třásly.
– Já… – začala, – já jsem to tak nemyslela…
– Myslela, – přerušil ji Radovan pevným hlasem. – A moc dobře. A teď to všichni vědí.
Postavila jsem se. Pomalu jsem k ní došla.
– Ludmilo Petříčeková, – promluvila jsem klidně, – nezlobím se. Opravdu ne. Ale od této chvíle už nikdy – slyšíte? – nikdy nebudete rozhodovat o tom, kde je moje místo v mém vlastním domě. Pokud s námi chcete být, buďte tu. Jako host. Jako babička. Ne jako paní domu. Tou jsem tady já.
Dívala se na mě dlouho. Pak na Radovana. Nakonec na Vítka Vysokého, který stál ve dveřích v králičím kostýmu a pozoroval ji velkýma, nechápavýma očima.
– Odpusť mi, – řekla najednou. Téměř neslyšně. – Odpusť… Klaudinko.
A rozplakala se. Přímo u stolu, před všemi, s obličejem schovaným v dlaních.
Hosté mlčeli. Někdo rozpačitě zakašlal. Jiný si šel zapálit na balkon.
Pak k ní přišla moje máma – tichá, rozvážná, vždycky klidná – a položila jí ruku na ramena.
– No tak, – pronesla měkce. – Všechno se dá napravit, když se to pochopí včas.
Nový rok jsme nakonec přivítali společně. Bez masek, bez přetvářky. Se skutečnými slzami i opravdovými úsměvy.
Když hodiny odbily půlnoc, Radovan zvedl sklenku.
– Na mou ženu, – řekl. – Na nejsilnější, nejlaskavější a nejtrpělivější ženu na světě.
A přede všemi mě políbil.
V tu chvíli jsem věděla, že se věci opravdu dávají do pořádku.
Jenže to, co přišlo potom… to nečekal nikdo. Ani já sama.
Utekl rok. Téměř na den přesně.
Silvestra jsme slavili znovu doma. Stejný byt, stejný živý stromek, jen tentokrát na něm visely ozdoby, které jsme s Vítkem vyráběli spolu: hvězdičky ze slaného těsta natřené zlatou barvou a maličcí pletení sněhuláci. Všude voněly mandarinky, jehličí a můj jablečný koláč se skořicí – ten samý, který Ludmila Petříčeková kdysi označila za „příliš obyčejný“.
Přijela v šest večer. Bez zvonění, ale také bez kufru plného poznámek. V ruce nesla velkou krabici ručně vyráběných pralinek a malý balíček převázaný stříbrnou stužkou.
– To je pro tebe a Radovana, – řekla a podala balíček mně, ne synovi. Poprvé za celou dobu. – Vyšívala jsem to sama. Ubrousek na stůl. Ať je to hezké.
Rozbalila jsem ho. Sněhobílé plátno, po okrajích jemně vyšité růže. V rohu drobné iniciály: K a R. Klaudie a Radovan. Moje jméno bylo první.
– Děkuju, Ludmilo Petříčeková, – odpověděla jsem a hlas se mi nezachvěl. Už neměl proč – za ten rok jsme se naučily mluvit bez napětí.
Přikývla, svlékla si kabát, pověsila ho sama, aniž by čekala, že přiskočím. Zamířila do kuchyně a zapnula varnou konvici.
– Můžu dodělat salát? – zeptala se, aniž by se otočila. – Mám to už v ruce, půjde to rychle.
– Samozřejmě, – řekla jsem. A poprvé jsem k tomu nemusela dodávat žádné „jak chcete“.
Stály jsme vedle sebe u prkénka. Ona krájela okurky na tenké, téměř průsvitné plátky. Já loupala vejce. Mlčely jsme. Ale to ticho už nebylo tíživé. Bylo obyčejné. Takové, jaké bývá mezi lidmi, kteří se znají dlouho a nepotřebují si pořád něco dokazovat.
– Klaudinko, – promluvila najednou tiše, bez zvednutí očí od nože, – já tehdy… před rokem… dodnes se za to stydím.
Nadechla jsem se, položila vejce do misky a chystala se odpovědět.