Položila jsem vejce do misky a konečně promluvila.
„Taky jsem se k tomu mnohokrát vracela,“ přiznala jsem bez obalu. „A víte co? Nejen vy. I já jsem nesla svůj díl viny. Mlčet a všechno v sobě dusit není řešení. Měla jsem už dávno říct, že mě to zraňuje.“
Přikývla, pomalu, jako by si každé slovo znovu přehrávala v hlavě. Nůž odsunula stranou a otočila se ke mně čelem.
„Myslela jsem si, že když budu přísná a budu po tobě hodně chtít, udělám z tebe silnějšího člověka,“ řekla tiše. „Stejně jako ze mě kdysi udělali. Jenže výsledek byl úplně jiný… ubližovala jsem ti. Den za dnem.“
Z jejího hlasu zmizela tvrdost, na kterou jsem byla zvyklá. Zůstala jen únava a cosi křehkého, co připomínalo lítost.
„Chtěla jste pro mě to nejlepší,“ namítla jsem klidně. „Dnes už to dokážu vidět.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Chtěla jsem hlavně pohodlí pro sebe. A to se často tváří jako dobro, i když jím není.“
Znovu jsme se odmlčely. Konvice cvakla a vypnula se. Za oknem se snášely velké vločky, měkké a slavnostní, přesně takové, jaké patří k Silvestru.
„Vzpomínáš si,“ usmála se náhle, „jak se loni Vítek převlékl za zajíčka, vlezl pod stůl a usnul mi na botách?“
Zasmála jsem se. „Jasně. Nesla jste ho pak do ložnice v náručí. Dodnes vykládá, jak byla ‚babička teplá‘.“
Ludmila Petříčeková rozpačitě sklopila oči.
„Tehdy mi došlo,“ pronesla zamyšleně, „že kdybych si kdysi dovolila být takhle vřelá k tvojí mamince, možná bych dnes nemusela tolik věcí napravovat.“
Objala jsem ji. Prostě tak, bez důvodu. Na okamžik ztuhla, jako pokaždé, když ji někdo překvapí dotykem, ale pak mě obejmula zpátky. Opatrně, skoro nesměle.
Do kuchyně vešel Radovan. Když nás uviděl, zastavil se ve dveřích a usmál se. Potichu, s úlevou.
„Tak co, moje ženy,“ pronesl, „je klid zbraní?“
„Je,“ odpověděla jsem.
„Ten už tu je dávno,“ dodala Ludmila Petříčeková a poprvé se opravdu zasmála. Bez trpkosti, bez masky.
O půlnoci jsme stáli na balkoně všichni tři. Vítek už spal, unavený cukrovím a pobíháním. Město dunělo ohňostroji, obloha se barvila do zlata a červena.
„Na co si připijeme?“ zeptala jsem se a zvedla skleničku.
Radovan se podíval na matku. Ona se zadívala na nás oba.
„Na to,“ řekla pomalu, „že někdy musíme dojít až úplně na kraj, abychom pochopili, jak moc milujeme ty, co stojí vedle nás. A jak děsivá je představa, že bychom je ztratili.“
Cinkli jsme si. Tiše. Bez patosu.
Pak sáhla do kapsy a podala mi malou obálku.
„Tohle je pro tebe, Klaudie,“ řekla. „K narozeninám. Trochu se to opozdilo, ale snad to nevadí.“
Uvnitř byl klíč. Obyčejný, bytový, a k němu lístek s adresou.
„Co to znamená?“ nechápala jsem.
„Byt kousek odsud,“ vysvětlila klidně. „Dva pokoje. Koupila jsem ho. Abych byla blíž vnukovi… a zároveň vám nepřekážela. Přijďte, kdy budete chtít. A já… já budu klepat. A ptát se, jestli smím.“
Podívala jsem se na ni – na ženu, která mi kdysi připadala tvrdá jako kámen – a došlo mi, že se změnila. Ne ze dne na den. Ne dokonale. Ale skutečně.
„Děkuju,“ vydechla jsem a znovu ji objala. Tentokrát bez obav.
Radovan nás objal obě. Stáli jsme tak pod novoroční oblohou, tři dospělí lidé, dokud poslední rány ohňostroje neutichly a sníh nepokryl balkon měkkou bílou vrstvou.
Pak jsme se vrátili do tepla. Pili jsme čaj a jedli můj jablečný koláč. Ludmila Petříčeková si sama řekla o recept a pečlivě si ho zapsala do starého notesu. Když odcházela, už bylo po druhé ráno. Ve dveřích se ještě otočila.
„Klaudie… můžu zítra přijít? Na palačinky? Těsto si připravím večer, jak jsi mě učila.“
„Přijďte,“ usmála jsem se. „Dveře budou otevřené.“
Přikývla a odešla. S Radovanem jsme pak ještě dlouho seděli v kuchyni, drželi se za ruce a mlčeli. Protože někdy ticho řekne víc než cokoliv jiného.
Ráno prvního ledna k nám Vítek vletěl do ložnice, skočil na postel a vykřikl: „Babička volala! Už peče palačinky! A máme přijít všichni! Dokonce koupila i kondenzované mléko pro tátu!“
A tak jsme šli. Společně. Do nového bytu Ludmily Petříčekové, kde vonělo těsto, vanilka a něco hřejivého, co se nejvíc podobalo domovu.
Tehdy mi došlo, že ty největší změny často začnou jedním jediným „promiň“, vysloveným ve správnou chvíli. A také jedním klíčem, podaným přes stůl.
Život totiž pokračuje. Jiný než dřív. Ale konečně takový, jaký má být.