Klára Horská odstrčila dveře ramenem. V obou rukách svírala těžké tašky plné nákupu a v duchu si pochvalovala, jak se jí ten den povedl. V práci ji pustili dřív a do obchodu se dostala ještě před tím, než se vytvořily nekonečné fronty.
Jakmile ale vkročila do bytu, cosi ji zarazilo. Uvnitř panovalo podivné ticho. Žádné pobíhání, žádný smích, ani tlumené kroky dítěte.
A pak to ucítila. Vzduchem se nesla vůně boršče. Přesně toho, který vařila v neděli s tím, že by měl vystačit skoro na celý týden.
Klára zamířila do kuchyně a zůstala stát jako přimražená.
U otevřené lednice stál Roman Jelínek, její bývalý manžel. Na sobě měl obnošené tepláky a v ruce talíř. Jedl rovnou z hrnce, víko ani neodkládal, jen si nabíral další lžíce.
Na stole ležely důkazy jeho „malé svačiny“: prázdný obal od sýra, drobky z koláče a chléb nakrájený ledabyle, jak ho zrovna napadlo.
Ani se neotočil. V klidu spolkl další sousto a utrousil:
— Když už jsem byl s Matějem doma, tak jsem se jen trochu najedl.
Klára mlčela. Jen ho sledovala, jak s chutí dojídá jejich večeři, pomalu a samozřejmě, jako by na všechno měl plné právo.
Uvnitř se jí zvedala vlna podráždění, ale hlas zůstal klidný. Zhluboka se nadechla, potichu kuchyňské dveře zase zavřela a odešla.
Bylo jí pětatřicet a poslední dva roky měla pocit, že se jí konečně ulevilo. Rozvod s Romanem proběhl překvapivě klidně. Bez hádek, bez tahanic o majetek, bez obviňování. Jednoduše se vyčerpali a rozešli se, jako když se lodě na moři rozplují každá jiným směrem.
Byt zůstal Kláře. Menší dvoupokojový v klidné části města, který zdědila po babičce. Roman se odstěhoval ke své matce, Aleně Kubešové, jež bydlela jen o pár ulic dál.
Domluvili se bez sporů. Roman bude chodit za Matějem dvakrát týdně — v úterý a v pátek, kdy byla Klára v práci. Vyzvedne ho ze školy, pomůže mu s úkoly, zahraje si s ním. Výživné posílal pravidelně a navenek se zdálo, že mezi nimi není žádný problém.
První měsíce vše fungovalo. Roman přicházel přesně ve dvě, když Matěj končil vyučování, a odcházel kolem sedmé, krátce před Klářiným návratem z účetní kanceláře.
Občas spolu prohodili pár vět o synovi — jak mu jde škola, jestli není nemocný, zda něco nepotřebuje.
— Matěj je šikovný, dostal jedničku z matematiky, — hlásil Roman u dveří.
— Viděla jsem to v žákovské, — přikývla Klára. — Díky, že ses mu věnoval.
— To nic není. Mimochodem, měla jsi tu výbornou polévku… trochu jsem si dal, aby se nezkazila.
— Jasně, — odpověděla suše a už dopředu tušila, že v hrnci zbyla sotva polovina.
Zpočátku to neřešila. Jenže Roman se začal chovat, jako by byl pořád doma.
Nejdřív šlo o drobnosti. Zapnutá televize naladěná na sport, ponožky zastrčené pod gaučem, prázdný hrnek zapomenutý na konferenčním stolku. Klára si to omlouvala mužskou nepozorností a tiše po něm uklízela.
— Romane, mohl bys aspoň dát hrnek do dřezu, — řekla jednou, když už to nevydržela.
— A co je na tom? Stejně tu budu zase za dva dny, — usmál se líně. — Nejsem přece cizí.
Neodpověděla mu.
A pak přišly nájezdy na lednici. Zpočátku nenápadné a opatrné, jako by teprve zkoušel, kam až může zajít.