Nejdřív to byly maličkosti. Sklenice mléka zmizela přes noc, k tomu pár krajíců chleba s máslem. Klára si toho všimla, ale mávla nad tím rukou. Říkala si, že Roman má hlad, že je to přece otec jejího syna, že kvůli pár drobnostem nebude dělat scénu.
Jenže postupně přestal být opatrný. Z lednice ubývalo víc a víc. Jednou talíř polévky, jindy řízek, který měl Matěj připravený na další den, půlka salátu pečlivě uloženého v dóze.
— Romane, nech aspoň něco dítěti, — ozvala se jednou, když už ji to píchlo u srdce.
— Vždyť to nesním všechno, — pokrčil rameny s klidem, který ji dráždil. — Matěj si večer dá těstoviny, hlady neumře.
Znovu se k tomu už nevracela, ale pocit nespravedlnosti v ní zůstal.
Jednoho dne se však vrátila domů a zůstala stát ve dveřích kuchyně jako přikovaná. Roman stál u sporáku a s naprostou samozřejmostí do sebe ládoval její kuře na smetaně — přímo z pánve. V jedné ruce vidličku, v druhé chleba, výraz naprosté spokojenosti.
Na stole ležela prázdná mísa od salátu, všude drobky a zmuchlané ubrousky.
— Romane! — vyhrkla, neschopná uvěřit vlastním očím. — Vždyť to byl večeřový oběd!
Otočil se k ní, bez náznaku studu, a pousmál se.
— Snad ti to nevadí. Byl jsem s Matějem celý den, mám hlad.
— Stačilo se zeptat, — odpověděla skrz zaťaté zuby.
— Ale prosím tě, — zasmál se a olízl vidličku. — Vaříš líp než moje máma. Třeba jsme se rozvedli zbytečně. Co kdybychom to zkusili znovu?
Klára se rychle odvrátila, aby neviděl, jak si zakousla ret.
— Matěji, pojď mi ukázat sešity, — zavolala na syna a úmyslně se Romanovi vyhnula pohledem.
Uvnitř se však vařila. Každá návštěva bývalého manžela znamenala hromadu špinavého nádobí a chladničku vypleněnou do posledního zbytku. Jídlo mizelo tak rychle, že sotva stíhala dokupovat zásoby.
Někdy, když stála u pokladny s přeplněnou taškou, napadlo ji s hořkým úsměvem:
„Aspoň že posílá alimenty. Stejně je všechny zpátky projíme.“
Ten čtvrtek se domů doplazila úplně vyčerpaná. Uzávěrky, kontrola z finančního úřadu, křik nadřízených — všechno se sesypalo do jediného dne. Hlavu měla jako střep, nohy těžké. Toužila jen po sprše a talíři včerejšího dušeného masa.
Když však otevřela lednici, zírala do prázdna. Dóza s ragú byla pryč. Maso připravené na zítřek také. Sýr koupený Matějovi ke snídani zmizel beze stopy. Dokonce i ovocné jogurty — zůstaly po nich jen kelímky v koši.
Na sporáku stála špinavá кастrole s přilepenými zbytky těstovin. Na stole talíř s nedojedenými makarony, zapatlaný kečupem. Chlebník zel prázdnotou.
— Mami, táta říkal, že máš stejně pořád plno jídla, — oznámil Matěj bezelstně ze dveří svého pokoje. — A že se tím nezruinuješ.
Klára se pomalu posadila na stoličku. Zlost, která se v ní měsíce hromadila, se rozplynula a zůstala po ní jen únava a tupý pocit beznaděje. Dívala se na prázdnou lednici a poprvé si jasně uvědomila, že takhle to dál nejde.
Večer, když Matěj usnul a ona z posledních sil uvařila večeři z balíčku knedlíčků z mrazáku, vzala telefon a vytočila číslo Aleny Kubešové. Starší sousedka z patra nad nimi jí často pomáhala s hlídáním.
— Paní Aleno, já už opravdu nevím, co mám dělat, — vyhrkla Klára hned, jak uslyšela známý hlas. — Roman si úplně dovoluje. Přijde za synem a vyjí mi byt do posledního drobku!
Vylila ze sebe všechno — mizející potraviny, špinavé hrnce, dnešní prázdnou lednici i pocit, že je doma spíš zásobárnou než člověkem. Telefon na druhém konci linky chvíli mlčel, než se ozval klidný, přemýšlivý hlas sousedky, který naznačoval, že odpověď nebude úplně obyčejná.