Alena Kubešová po celou dobu naslouchala, do hovoru vstupovala jen občasným zamručením, které dávalo najevo, že si všechno pečlivě skládá v hlavě.
— Klárko, zlatíčko, — ozvala se nakonec. — S chlapem se nesmí jít přímo proti zdi. Musíš na to chytře. Muž je jako kocour: když nemá co žrát, přestane se vracet. Chápeš, co tím myslím?
Klára po rozhovoru ještě dlouho seděla s telefonem v ruce. Myšlenky jí vířily hlavou… a pak se to stalo. Najednou měla jasno.
V sobotu navečer vyrazila do supermarketu. Matěj zůstal doma u pohádek — už nebyl tak malý, aby nezvládl hodinku či dvě sám. Klára projížděla uličkami a bez váhání plnila vozík: maso, ryby, zelenina, ovoce, jogurty, sýry, a samozřejmě sladkosti pro syna. U pokladny si prodavačka nevěřícně prohlížela částku na displeji a významně zvedla obočí.
Po návratu domů se Klára pustila do akce přesně podle plánu. Všechny nákupy pečlivě roztřídila, zabalila a odnosila na balkon. Na zateplené lodžii tam stál starý mrazicí box — pozůstatek po bývalých majitelích bytu. Už několikrát si říkala, že se ho zbaví, ale nikdy na to nedošlo. Teď se ukázalo, že čekal právě na tuhle chvíli.
V lednici v kuchyni zůstalo jen torzo někdejší hojnosti. Hrnec s nevábnou kroupovou kaší, kterou Klára záměrně uvařila bez soli a kapky tuku, sklenice rajčatového protlaku, zbytek hořčice a dvě osamělá vejce.
V úterý odešla ráno do práce jako obvykle, ale po dvou hodinách se vrátila s výmluvou na zapomenuté dokumenty. Ve skutečnosti byla zvědavá, jak Roman Jelínek zareaguje na náhlý „potravinový úpadek“.
Odemkla potichu svým klíčem a po špičkách zamířila ke kuchyni. Pohled, který se jí naskytl, stál za veškerou námahu.
Roman stál bezradně před otevřenou lednicí, v ruce lžíci. Druhou rukou svíral sklenici rajčatového protlaku a tvářil se znechuceně — evidentně ho právě ochutnal samotný. Na stole ležel talíř s netknutou kroupovou hmotou, šedivou a mazlavou, která nevypadala lákavě ani z dálky. Z pokoje se ozval Matějův znuděný hlas:
— Tati, budeš už? Chtěli jsme si hrát se stavebnicí!
— Hned, kluku, hned, — zamumlal Roman a otočil se, až když si Kláry všiml. — Tady je to nějak… prázdné. Ty už snad ani nenakupuješ?
Klára si povzdechla, jako by ji tíha světa tlačila na ramena.
— Víš, jak to je. Krize. Výplaty chodí pozdě, sotva vyjdu s penězi na složenky a Matěje. Musíme šetřit, kde se dá.
Roman přešlápl a znovu si prohlédl holé police.
— Asi půjdu. Najím se doma. Matěji, obuj se, zajdeme k babičce.
— Jasně, — přikývla Klára klidně. — Doma se aspoň pořádně najíš.
Poprvé po dlouhé době v sobě necítila vztek. Jen tiché zadostiučinění a úlevu, že plán vyšel.
Uplynul týden. V pátek se Roman objevil znovu, ale jeho chování bylo znatelně jiné. Nejprve opatrně nahlédl do kuchyně, pak se s nejistotou zeptal:
— Máš dneska vůbec něco k jídlu?
Klára mezitím ukládala papíry do desek a jen lhostejně pokrčila rameny.
— Stejné jako minule. Kaše ještě zbyla, i když už nebude úplně čerstvá.
Roman se zatvářil kysele, ale zřejmě ze slušnosti si nandál malou porci. Klára mu s hranou ochotou podala rajčatový protlak.
— Dej si to k tomu, je to lepší. Já to tak jím pořád.
Poslechl, zamíchal, ochutnal. Obličej se mu stáhl odporem, přesto sousto polkl a tiše odložil příbor.
— Víš co, — promluvil po chvíli, — asi si něco koupím cestou. Nechci ti tu vyjíst poslední zásoby, když to máš tak těžké.
— Jak myslíš, — odpověděla Klára nevzrušeně. — Já teď skoro nevařím. Práce je moc, večer už na to nemám sílu.
— Ne, ne, — mávl rukou Roman a vstal…