Roman Jelínek se zarazil v půli kroku a rozpačitě si odkašlal.
— Je mi to takové hloupé… Už tak máš co dělat, abys všechno zvládla sama s dítětem.
Právě v tu chvíli se v něm cosi zlomilo. Poprvé po dvou letech si nepřipadal jako pán bytu, který si samozřejmě bere, co v lednici najde, ale spíš jako někdo navíc — host, který se bezmyšlenkovitě přiživuje na ženě a jejím synovi.
Když se chystal odejít, zůstal ještě stát ve dveřích, očima těkal po předsíni a pak nejistě nadhodil:
— Nechceš, abych ti zítra něco přinesl? Třeba chleba… nebo mléko pro Matěje?
Klára Horská k němu vzhlédla, aniž by změnila tón hlasu.
— Děkuju, všechno mám, — odpověděla klidně a bez náznaku výčitek.
Od toho dne se atmosféra v bytě nenápadně, ale zásadně proměnila. Roman začal chodit s vlastními taškami. Nosil krabičky s jídlem, které mu navařila maminka, cestou se zastavoval v pekárně pro pečivo a nikdy nezapomněl přihodit ovoce pro syna. Na čaj si postavil konvici sám, po večeři automaticky myl nádobí a drobnosti, které dřív Kláře vadily, najednou zmizely — dokonce i ponožky už nenechával povalovat po bytě.
Uplynul měsíc. Klára mezitím vrátila zásoby z provizorní skrýše na balkoně zpět do lednice, ale Roman se choval dál stejně ohleduplně, jako by byl jen návštěvou, ne mužem, který tu tráví každý den.
Jednoho večera, když se unavená vrátila z práce, si všimla na kuchyňském stole pečlivě složené tašky. Na boku bylo fixem napsáno: „Pro Matěje.“ Uvnitř našla jablka, banány, krabičku džusu a velkou tabulku čokolády — přesně tu švýcarskou, kterou Matěj miloval a kterou si Klára dovolila koupit jen při výjimečných příležitostech.
Vedle tašky ležel lístek, popsaný Romanovým kostrbatým písmem: „Nezlob se kvůli minulosti. Došlo mi, že jsem se choval hrozně. Snažím se to napravit. R.“
Klára se neubránila úsměvu. Žádná zášť v ní už dávno nebyla, zůstávala jen únava, která se teď pomalu rozpouštěla.
Ještě ten večer zavolala Aleně Kubešové, aby se s ní o novinku podělila.
— Představ si, omluvil se. A nechal tady nákup pro Matěje. Od té doby pokaždé něco přinese.
Alena se do telefonu zasmála.
— Vidíš? Já ti to říkala. Kocour se nevrací tam, kde nic není, ale rád nosí kořist tam, kde je teplo a klid. Chlapi jsou v tomhle stejní, jen mají větší ego.
— Víš, co je na tom nejzvláštnější? — zamyslela se Klára. — Nekřičela jsem, nehádala se, ani jsme si to nijak dramaticky nevyříkávali. Jen jsem mu dala najevo, že tohle je můj domov, ne jídelna zadarmo.
— A právě to je ta ženská moudrost, — odpověděla Alena smířlivě. — Ne přes hádky, ale přes trpělivost a chytrost.
Klára se zadívala na Matěje, který si na koberci soustředěně skládal nový stavebnicový set — dárek od táty „jen tak, bez důvodu“. V tu chvíli ucítila, že se v bytě konečně usadil opravdový klid, takový, který už nic nenarušuje.