…prý ti během pár minut přijdou peníze na účet a ty mi je hned pošleš. A pak to nějak splatíš ze své výplaty, až přijde.
— To si snad děláš legraci, — vydechla nevěřícně Tereza Konečná. — Ještě abych si kvůli tvým dluhům brala úvěr! Lucie, přestaň si pořád půjčovat. A hlavně — proboha — ať se to nedozví táta. Víš přece moc dobře, jaký je. To by špatně dopadlo.
Lucie Hrubá to věděla až příliš dobře. Bohumil Král, bývalý voják, byl celý život zvyklý na kázeň, tvrdost a jasná pravidla. Ani teď, kdy už byly jeho dcery dávno dospělé, z něj ten respekt nikam nezmizel. Obě z něj měly pořád tak trochu strach.
Lucii bylo jasné, že jakmile by se k otci donesla zpráva o jejích dluzích, přišla by okamžitě o finanční podporu. Bez diskuse.
A nejspíš by to neskončilo jen u peněz. Neváhal by ji i s malou dcerou vyhodit z bytu. Bez slitování.
Lucie vztekle ukončila hovor.
Jak může být Tereza tak bezcitná? Copak by ji to stálo tolik, jednou pomoct? Místo toho ji nutí, aby se se svými problémy prala sama. Kdyby jí prostě jednorázově půjčila dvanáct tisíc, bylo by po všem. Takhle teď Lucii čekaly ještě úroky z mikropůjčky, kterou si hodlala vzít.
Po následující dva týdny se Lucie starší sestře vůbec neozvala. Urazila se kvůli odmítnutí. Tereza se také nehrnula do usmiřování — nepovažovala se za viníka celé hádky.
Čas ale nepromarnila. Ve firmě, kde pracovala, se jí podařilo domluvit slušné místo pro mladší sestru. Vedoucí byl ochotný přijmout Lucii alespoň na zkušební dobu.
Když se jí Lucie po čase znovu ozvala s obvyklou žádostí o peníze, Tereza ji předběhla:
— Mám pro tebe dobrou zprávu. Našla jsem ti práci. Za týden nám kolegyně odchází na mateřskou a počítají s tebou jako náhradou.
Jen budeš muset pozítří přijít na pohovor. Neboj se, půjdu s tebou, když budeš chtít. Položí ti pár otázek, vysvětlí náplň práce…
Takovou reakci Tereza opravdu nečekala.
— Já? Do práce? Zbláznila ses? — vyletěla Lucie. — O tohle jsem tě vážně nežádala.
— Lucie, už bys měla začít přemýšlet trochu zodpovědně. Nemůžeš se celý život spoléhat na tátu. Není nesmrtelný… co pak?
— Do té doby budu dávno vdaná a postará se o mě manžel, — odbyla ji Lucie. — Sama víš, že na tom intenzivně pracuju. O zaměstnání se mnou ani nezačínej. Mám malé dítě, kde bych na práci vzala čas?
— Prosím tě, Elišce je sedm, chodí do školy! Přestaň se schovávat za dítě a něco se sebou dělej.
— Už toho mám dost! — vybuchla Lucie. — Já ti volám kvůli něčemu jinému. Pošli mi pět tisíc, Eliška potřebuje…