…na školní potřeby. Na začátku roku jsem něco pořídila, ale už je všechno pryč. Číslo karty máš uložené. Pošli to co nejdřív. Ahoj.“
Tereza Konečná zůstala s telefonem v ruce a jen nevěřícně zírala před sebe. Znovu ji zasáhla Luciina drzost a naprostý nezájem o to, že peníze nepadají z nebe. V duchu si tentokrát dala jasný slib – už ani korunu. Pokud si Lucie neváží cizí pomoci a bere ji jako samozřejmost, další finanční injekce z její strany končí.
Rodičům si však Tereza na mladší sestru nestěžovala. Netušili, že Lucie pravidelně žadoní o peníze, aby jimi zalepila své dluhy a chaos, který kolem sebe vytvářela. Přesto Terezu tížila starost o osud neteře. U Elišky Vondráčkové nemohla spoléhat na to, že by se o ni její vlastní matka dokázala zodpovědně postarat.
Prosby o peníze ale zdaleka nebyly jediným problémem. Lucie se sestru nebála zatahovat ani do řešení jiných věcí. Velmi často přivezla Elišku k Tereze a bez ptaní ji tam nechala přes noc, někdy dokonce na několik dní. Vždycky to proběhlo stejně – hotová věc, žádná diskuze.
„Terko, musím nutně odjet. Pro Elišku si přijedu zítra večer,“ oznámila jí třeba mezi dveřmi.
Tereza, zaskočená a nepřipravená, se snažila aspoň trochu bránit:
„Lucko, ale já zítra nemůžu být celý den doma. Pracuju od devíti do šesti. Do školy ji zvládnu odvést, ale kdo ji vyzvedne? Kdo jí dá oběd?“
„Tak si vezmi volno, jeden den se svět nezboří,“ mávla rukou Lucie. „Šéf tě má rád, určitě s tím nebude problém.“
A pak přišla klasická manipulace:
„Prosím, zachraň mě! Musím odjet, poznala jsem úžasného chlapa. To je moje šance se konečně vdát.“
Tereza nakonec znovu ustoupila. Najala chůvu alespoň na část dne, zaplatila ji ze svého a opět se přizpůsobila Luciiným plánům. Jako vždy byla navíc požádána, aby o ničem nemluvila s rodiči.
„Hlavně to neříkej mámě s tátou,“ prosila Lucie. „Víš přece, jak mě táta za zády pomlouvá. Pořád mi připomíná ty tři chlapy, se kterými jsem žila.“
Po jedné další takové akci však Lucie definitivně přišla o zbytky Teraziny shovívavosti. V pátek odpoledne znovu zazvonil telefon a sestra bez okolků oznámila:
„Zítra kolem oběda ti přivezu Elišku. Vyzvednu si ji až v pondělí večer. Jedeme s přítelem na jeho chatu, slaví narozeniny.“
A jako by to bylo málo, dodala ještě:
„Jo a ve škole se mají vybírat peníze, ale je to drobnost, neboj.“
„To nepůjde, Lucie,“ zarazila ji Tereza hned. „Zítra brzy ráno odjíždíme s Romanem Martincem. Jeho maminka je nemocná a potřebuje pomoc.“
„Tak co mám jako dělat?!“ vyjela Lucie podrážděně.
„Nevím,“ odpověděla Tereza upřímně. „Odvez Elišku k babičce a dědovi. Nebo prostě zůstaň doma.“
V jejím hlase už nebylo ani stopy po dřívější ochotě ustupovat.