„A jiná možnost snad existuje?“ zkusila to Tereza ještě naposledy. „Když chceš, zaplatím chůvu. Mám jednu známou, už s Eliškou párkrát byla přes den, rozumějí si.“
„Ani náhodou,“ odsekla Lucie s pohrdavým uchechtnutím. „Ještě tak svěřit dítě cizí ženské na dvě noci! To opravdu ne. Terezo, takhle to nepůjde. Zruš tu svou cestu a postarej se o Elišku sama.“
„Ty si snad děláš legraci,“ vydechla Tereza. „Už jsem ti říkala, že to nejde. Ivaně není dobře a potřebuje pomoc. Ty jedeš za zábavou, já kvůli povinnostem na venkov. Tak si vyber: buď zaplatím chůvu, nebo zůstaneš doma.“
„Tvoje tchyně to bez tebe přežije,“ vybuchla Lucie. „Já tenhle narozeninový večer prostě vynechat nemůžu! Copak to nechápeš?“ zvýšila hlas. „Ať jede Roman a postará se o svou matku sám. Je to přece jeho starost!“
„Lucie, tohle nikam nevede,“ ukončila to Tereza klidně, ale tvrdě. „Řekla jsem ti dvě možnosti. Až se rozhodneš, ozvi se.“
Ten večer už telefon nezazvonil. Tereza proto usoudila, že sestra nakonec zůstane s dcerou doma. Brzy ráno pak spolu s Romanem odjeli na venkov.
Vytrvalé vyzvánění telefonu ji zastihlo nepřipravenou. Srdce se jí sevřelo – stalo se snad něco? Když hovor přijala, ozval se rozrušený hlas sousedky.
„Terezo, kde jste? Před vašimi dveřmi stojí dítě, brečí a nechce odejít!“
„Jaké dítě?“ ztuhla Tereza.
„Eliška Vondráčková. Není to vaše neteř?“
„Ano… prosím, dejte mi ji k telefonu,“ vyhrkla. „Eliško, co se děje?“
„Teto, maminka mě ráno přivedla,“ vzlykala holčička. „Řekla, ať tady stojím a čekám na vás.“
Tereza zatnula zuby, aby udržela emoce na uzdě, a mluvila co nejvlídněji: „Zlatíčko, neboj se. Hned jedu. Teď pojď k paní Ivaně Jelínkové, dá ti čaj a pustí pohádku. Ano? Všechno bude v pořádku.“
Po krátké domluvě se sousedkou oznámila Romanovi, že musí okamžitě odjet, a vyrazila zpět do města. Cestou, stále rozzuřená sestrinou bezohledností, zavolala rodičům a všechno jim popsala.
Otec po vyslechnutí rozhodl rázně: „Elišku přiveď k nám. Ty se vrať za Romanem. S Lucií si to vyřídím osobně.“
Lucii se oslavu užít nepodařilo. Ještě ten den se musela na otcův příkaz vrátit domů.
Rodiče si ji spolu s vnučkou vzali k sobě a pomohli jim opustit pronajatý byt. Lucie nastoupila do práce a otec jí jasně řekl, že si teď musí vydělávat sama a postupně splatit všechny dluhy.
Tereze sestra nikdy neodpustila to, co nazývala zradou. Jejich vztahy se přerušily a dodnes spolu nemluví.