Radek mluvil tiše, hlas se mu občas zlomil. Přiznal, že jeho žena zemřela před třemi lety na rakovinu, po dlouhém a vyčerpávajícím boji. Zůstal s ní až do poslední chvíle – doprovázel ji na chemoterapie, krmil ji po lžičkách, když už neměla sílu se najíst sama, a v noci jí svíral dlaň, když bolest přerůstala únosnou mez. Vyprávěl, jak po jejím odchodu nedokázal ani překročit práh jejich bytu. Nakonec ho prodal a našel si jiné bydlení, jen aby nemusel denně narážet na věci, které mu ji připomínaly.
Dlouhou dobu prý nebyl schopný pomyslet na jinou ženu. Jakákoli myšlenka na nový vztah mu připadala jako zrada toho, co kdysi slíbil. Pak se zadíval Ivetě přímo do očí a dodal: „Ty jsi první. První, u které mám pocit, že se zase umím nadechnout. Že dokážu znovu otevřít srdce a opravdu žít, ne se jen mechanicky probírat dny.“
Iveta ho poslouchala a cítila, jak se jí svírá hrudník. V duchu viděla osamělého muže, který přišel o nejbližšího člověka, zůstal sám a musel se naučit existovat s bolestí. Toužila ho obejmout, dát mu najevo oporu. Posunula se blíž a jemně mu stiskla ruku.
„Rozumím ti,“ pronesla potichu. „Ztratit někoho, koho miluješ, je strašné.“
Radek její ruku sevřel pevněji a pak ji políbil. „Děkuju, že jsi tady,“ zašeptal. „A že se nebojíš mé minulosti.“
Tu noc u ní zůstal. A pak znovu. Nenápadně si přivezl pár věcí a po třech týdnech už bylo jasné, že u Ivety v podstatě bydlí. „Nedává smysl platit nájem jinde, když jsme pořád spolu,“ vysvětloval klidně. „Budu se podílet na poplatcích a zbytek můžeme dávat stranou na něco společného.“
Iveta souhlasila. Líbilo se jí vracet se domů, kde ji nečekalo ticho, ale někdo s teplou večeří a upřímným zájmem o její den.
Dcera Lucie však přijala Radkovu přítomnost s rezervou. Při prvním setkání byl až přehnaně zdvořilý, a přesto se Lucie po chvíli k matce naklonila a nejistě poznamenala: „Mami, mně připadá, že on něco hraje…“