Nestála tam proto, aby nabízela sejmutí kletby nebo loudila drobné. Nezvedla ruku, nezačala s naučenou tirádou. Jen se zastavila ve dveřích kupé, mlčky si Ivetu přeměřila a pak stočila pohled k Radkovi, který tvrdě spal na lavici u okna. Chvíli bylo ticho, tak hutné, až z něj Iveta znervózněla.
Pak žena promluvila. Hlas měla tlumený, sotva slyšitelný, jako by se bála, že slova sama o sobě mohou probudit neštěstí. Řekla jí, že má vystoupit na nejbližší stanici. A než to udělá, ať si vezme pas a všechny peníze, které má u sebe.
Ivetou to trhlo. Takovou větu nečekala a několik vteřin nebyla schopná ze sebe dostat ani hlásku. Cizinka se jí však nepřestávala dívat do očí. Nebyl v nich ani náznak lsti, žádná vypočítavost, žádná chamtivost. Jen neochvějná jistota, tíha rozhodnutí, které už bylo dávno učiněno.
„Prosím?“ vydechla Iveta konečně, stále ještě napůl přesvědčená, že se jí to jen zdá.
Žena neuhnula pohledem. „Musíš jít sama,“ dodala tiše. „Když zůstaneš, nebude návratu.“
Iveta sevřela popruh kabelky. Hlavou jí prolétlo tisíc myšlenek – únava, strach, pocit absurdity. Podívala se na Radka, na jeho klidnou tvář, a pak zpátky na neznámou. Chtěla se zeptat proč, chtěla se zasmát a mávnout rukou. Místo toho cítila, jak se jí po zádech rozlévá chlad.
Žena udělala krok zpět, jako by věděla, že víc říkat nemusí. „Pamatuj si,“ zašeptala ještě, „někdy je útěk jediná záchrana.“ A než Iveta našla odvahu cokoli dodat, dveře kupé se znovu zavřely a postava zmizela v temné chodbě vlaku.
V kupé zůstalo ticho přerušované jen monotónním rachotem kol. Iveta seděla bez hnutí, s bušícím srdcem, a poprvé po dlouhé době měla pocit, že stojí na hraně rozhodnutí, které jí změní celý život.