Popadla těžké tašky s dárky, zabouchla dveře auta a vykročila směrem k domu. S každým krokem jí srdce bušilo rychleji, až měla pocit, že ho musí slyšet celé okolí.
Vchodové dveře byly pootevřené. Z útrob domu se linul hlasitý smích, překřikování a cinkání skleniček. Kateřina Sedláčková tiše vešla do předsíně, položila nákupní tašky na zem a začala si rozepínat kabát. Zdálo se, že si jejího příchodu zatím nikdo nevšiml.
Zula si kozačky, pečlivě je srovnala na rohožku a kabát pověsila na háček. Udělala pár kroků směrem k obýváku, když vtom strnula. Z místnosti k ní dolehla slova, která ji přimrazila na místě.
Okamžitě poznala hlasy svých „milovaných“ příbuzných. Nejvýrazněji se nesl ostrý, pronikavý tón Beáty Doležalové, připomínající poplašnou sirénu. Kateřina instinktivně ustoupila zpět do stínu chodby. Rozhodla se neukazovat a poslouchat.
„Já to říkal od začátku!“ duněl hlas Bronislava Beneše, bratra Tadeáše Růžičky. „Ten dům je přece společný! Zůstal po babičce, tak má patřit všem stejným dílem.“
„No samozřejmě, Broníčku má pravdu,“ přizvukovala Beáta Doležalová. „Co si vůbec myslí? Rozvalí se tam sama, jako by byla nějaká královna!“
Kateřině se zatočila hlava. Mluvili snad o jejich domě? O tom, který považovala za uzavřenou kapitolu? Vždyť babička Tadeáše, budiž jí země lehká, jasně napsala do závěti, že nemovitost připadne vnukovi. Byla rozvážná a chtěla předejít hádkám, ne je rozdmýchat.
„A proč se Tadeáš při čtení závěti neozval?“ zazněla další otázka.
„Protože co by asi tak řekl,“ ušklíbla se Beáta. „Sedí pod jejím pantoflem. Bojí se jí odporovat.“
„Ten barák je obrovský,“ zasnila se Kristýna Modrýová, manželka Bronislava. „Všichni bychom se tam vešli. My bychom se s dětmi klidně na čas nastěhovali. Však víte, jak to u nás s bytem vypadá…“
„Výborný nápad!“ zareagovala Beáta nadšeně.
„Já už dávno tvrdím, že babička byla sice hodná, ale soudnost ji občas opouštěla,“ pokračoval Bronislav. „Takový majetek svěřit jednomu Tadeášovi? To nedává smysl.“
„Všechno to má na svědomí ona, ta jeho Kateřina,“ přisadila si Beáta. „Navíc nemají děti. Takže žádní dědicové. A co pak? Komu ten dům zůstane? Musí patřit rodině!“
„A ona si tam zatím žije jako paní domu,“ protáhla Kristýna závistivě. „Zařídila si pohodlí, zatímco my se s dětmi tísníme ve dvoupokojáku, kde se člověk sotva nadechne. To je opravdu takový problém uvolnit aspoň jeden pokoj?“
Kateřina nemohla uvěřit tomu, co slyší.