Kateřině Sedláčkové se sevřel žaludek. Její příbuzní, o jejichž uznání a přízeň se tolik let snažila, si za jejími zády chladnokrevně osnovali plán. Mluvili o jejím domě, jako by z něj už byla dávno pryč, jako by přestala existovat.
„Ta naše Kateřina,“ pokračovala Beáta Doležalová s falešným úsměvem v hlase, „to je vychytralá ženská. Určitě si Tadeáše pěkně omotala kolem prstu, aby držel jazyk za zuby. Chudák, vždyť je tak důvěřivý.“
„Musíme s tím něco udělat,“ pronesl Bronislav Beneš rázně a posunul před sebe hrnek.
„No jo, ale co vlastně?“ začala si stěžovat Kristýna Modrýová. „Tadeáš je tvrdohlavý jak mezek. Jakmile si něco usmyslí, nepohneš s ním ani o píď. Jestli si myslí, že ten dům je jeho, tak s ním nikdo nehne.“
„My ho přece nebudeme přesvědčovat,“ zúžila Beáta oči a pousmála se tak, až Kateřině přeběhl mráz po zádech. „Zařídíme to tak, aby nám ho odevzdal sám.“
„Jak to myslíš?“ vyhrkli Bronislav s Kristýnou téměř současně.
„Jednoduše,“ spustila Beáta. „Vzpomínáte si, jak si babička ke konci života pořád stěžovala na bolesti hlavy? A doktoři se nemohli shodnout, co jí vlastně je?“
Bronislav s Kristýnou si vyměnili nejistý pohled.
„No… něco si pamatuju,“ zamumlal Bronislav. „Ale co z toho?“
„To, že mám známého lékaře,“ pokračovala Beáta sebejistě. „Napíše posudek, že babička měla v posledních měsících problémy s psychikou. Začínající demence. A z toho plyne jediné – závěť je neplatná.“
„To je ono!“ vykřikl Bronislav a bouchnul pěstí do stolu. „To je geniální! A co potom?“
„Potom podáme žalobu,“ pronesla Beáta slavnostně. „Napadneme závěť, dokážeme, že babička nebyla svéprávná, a dům se rozdělí spravedlivě mezi všechny dědice.“
„A když s tím Tadeáš nebude souhlasit?“ zapochybovala Kristýna.
„A kam by se poděl?“ odfrkla si Beáta. „Zákon bude na naší straně. A Kateřina? Tu nikdo poslouchat nebude. Je bezvýznamná. Ani děti nemají.“
„Jenže jak dokážeme tu demenci?“ nadhodil Bronislav. „Co když to lékaři nepotvrdí?“
„Potvrdí,“ řekla Beáta klidně. „Všechno mám zařízené. Ten doktor ví, co má napsat. Potřebujeme už jen pár svědků, co dosvědčí, že babička nebyla při smyslech. Na vesnici se vždycky najdou lidé, kteří si rádi přivydělají za trochu řečí. A pak… pak si rozdělíme peníze a konečně si koupíme slušné byty ve městě.“
Jejich hlasy dál tiše rozebíraly detaily toho podlého plánu a Kateřina, skrytá opodál, si s každou další větou stále jasněji uvědomovala, že proti ní stojí promyšlené spiknutí, které se rozhodně nechystá nechat její domov na pokoji.