— Sedm milionů? Skvělé! Koupíme Bronislavovi byt a tobě bude muset stačit malá garsonka! — rozhodl můj manžel bez zaváhání, aniž by se obtěžoval zeptat se na můj názor.
— Uvědomuješ si vůbec, že je to zrada? — hlas Mojmíra Hájka se chvěl, přestože se snažil působit klidně a pevně.
Alena Mladýová stála u okna a dívala se do zahrady. Dvě malé holčičky tam pobíhaly za míčem a jejich smích zněl tak bezstarostně, jako by jim patřil celý svět. V ruce svírala telefon, ale mlčela.
— Aleno… — Mojmír k ní přistoupil blíž a položil jí ruku na rameno. — Jsme přece rodina. V rodině neexistuje „tvoje“ a „moje“; všechno je společné. Tak to fungovalo u mých rodičů a tak by to mělo být i u nás.
Alena se k němu pomalu otočila. V jejích očích už nebyla někdejší měkkost — jen únava a cosi ostrého, bodavého, jako jehla schovaná v pletené rukavici.
— U mé babičky to bylo jiné, Mojmíre — pronesla tiše. — Žila sama, rozhodovala o všem sama a měla úctu k sobě samé.
Mojmír ustoupil, jako by dostal facku. Pak se krátce, nepříjemně zasmál.
— To je ale srovnání! Stará paní se svými zvláštnostmi… Sám přece víš, že teď peníze potřebuje Bronislav. Bez pomoci se na nohy prostě nepostaví.
Alena prudce zvedla hlavu.
— Jak dlouho ještě budeme mluvit o tomhle Bronislavovi?! Je to dospělý chlap! Není to dítě, které musíme táhnout celý život za sebou!
Mojmír si těžce povzdechl, sedl si na okraj pohovky a zadíval se do podlahy. Neodporoval — a právě to Alenu rozčilovalo nejvíc. Jako by už dávno rozhodl a teď jen čekal, až to ona vzdá sama.
Do ticha kapalo v kuchyni kohoutkem voda. Pravidelné kapky odměřovaly vteřiny s neúprosnou přesností, jako by odpočítávaly čas do výbuchu.
První jiskry tohohle konfliktu přeskočily už tehdy, když Mojmír Alenu přivedl poprvé domů. Velká rodina, stmelená zvykem řešit všechno společně, ji přijala ochotně — ne však jako rovnocennou, spíš jako další pár rukou navíc.
„Jsi šikovná hospodyňka, Alenko,“ usmívala se na ni tchyně Věra Brňáková a podávala jí mísu s těstem. „Pomoz nám, mladé ruce se vždycky hodí.“
Alena se tehdy nesměle usmála a vyhrnula si rukávy. Později myla hromady nádobí, sklízela stůl a poslouchala řeči o tom, že Bronislav zase přišel o práci, že se zapletl se špatnými lidmi a že mu je třeba pomoci. Snažila se zapadnout, ale uvnitř v ní narůstal podivný pocit: jako by ji ostatní využívali, zatímco každý myslel hlavně na sebe.
Mojmír naopak jen zářil. Miloval tohle hlučné hnízdo plné vůně smažené cibule a neutichajícího ruchu. Pro něj to byl domov, kde všichni dýchají jedním rytmem. Pro Alenu spíš klec, do níž se nikdy úplně nevešla.
— Aleno, pochop mě — začal Mojmír znovu, tentokrát klidněji, ale důrazně. — Když koupíme byt jen pro sebe, zradíme mou rodinu. Bronislav by zůstal bez střechy nad hlavou. Nechceš přece, aby skončil na ulici, že ne?
Podívala se na něj a najednou ucítila, jak se v ní zvedá vlna — ne slzy, ale smích. Hořký, neovladatelný.
— Na ulici? — ušklíbla se. — Bydlí s rodiči ve třípokojovém bytě. Jí to, co mu uvaří matka. Má vlastní pokoj — vlastní, chápeš?! Kde je tady ta ulice?
Mojmír svraštil obočí a v očích mu zablesklo.
— Ty tomu nerozumíš. Je mu těžko. Má deprese.
Alena k němu přistoupila tak blízko, že mezi nimi zůstal jen napjatý vzduch, jako struna před prasknutím.
— A myslíš, že mně je lehko? Kdy ses mě naposledy zeptal, jak se mám? Co cítím? I já jsem člověk, Mojmíre. Nejsem tvoje matka a nemám povinnost celý život opečovávat tvého bratra.