Mojmír Hájek vyskočil ze židle tak prudce, až se převrhla sklenice na stole. Do tváří se mu nahrnula krev a hlas mu přeskočil.
— Jsi nevděčná! — vyštěkl. — Moje rodina tě přijala, důvěřovali ti, otevřeli ti dveře… a ty se takhle odvděčíš?!
V tu chvíli se bytem rozlehl zvonek. Ostrý, vtíravý tón rozťal dusnou atmosféru jako nůž. Alena Mladýová se instinktivně zvedla a byla u dveří dřív než kdokoliv jiný.
Na prahu stál muž kolem šedesátky. Na sobě měl obnošený plášť promáčený deštěm a v ruce svíral povadlý svazek karafiátů, jejichž okvětní lístky už ztratily barvu.
— Promiňte… — oslovil ji chraplavě. — Hledám Alenu Mladýovou.
Alena strnula. Cizinec se jí díval přímo do očí a v pohledu se mísilo rozpaky s tvrdohlavým odhodláním.
— To… to jsem já — vydechla.
— Pak je to pro vás — natáhl k ní květiny. — Od vaší babičky. Tedy… vlastně od jedné z jejích blízkých přítelkyň. Požádala mě, abych vám je doručil.
Alena si kytici převzala skoro mechanicky. Z karafiátů se linula zvláštní, těžká vůně, lehce nahořklá, jako popel.
Mojmír za jejími zády nechápavě zamrkal.
— Promiňte, a vy jste kdo? — zeptala se Alena a bojovala s třesem v hlase.
— Já… znal jsem vaši babičku už dávno — odpověděl muž po krátkém zaváhání. — Dlouhá léta jsme spolu pracovali. O jejím odchodu jsem se dozvěděl teprve včera.
Rozpačitě si odkašlal a dodal:
— Mám u sebe ještě obálku. Výslovně chtěla, abych vám ji předal osobně.
Alena si vzala i obálku. Papír byl ošoupaný a na přední straně se vyjímalo důvěrně známé písmo — pevné tahy, lehce nakloněné doprava. Srdce se jí rozbušilo tak silně, až měla pocit, že ho slyší celý byt.
Mojmír se pokusil nahlédnout jí přes rameno, ale Alena instinktivně přitiskla obálku k hrudi.
— To je moje — řekla klidně, ale nekompromisně.
Poprvé za celé jejich manželství zazněla v jejím hlase taková jistota, že Mojmír bez dalšího slova ustoupil.
Cizinec se rozloučil a zmizel na schodišti. Ve vzduchu po něm zůstala směs vlhkého kabátu a květin. Alena zavřela dveře, opřela se o ně zády a pomalu sjela na zem.
Obálku otevřela. Uvnitř byl přeložený list, celý popsaný babiččinou rukou:
„Alenko, vím, že peníze, které ti nechávám, nebudou jen darem, ale i zkouškou. Nauč se stát sama za sebou. Nedávej je těm, kteří si zvykli žít z práce druhých. Pamatuj: odkázala jsem ti je proto, abys mohla žít svůj vlastní život. S láskou, babička.“
Řádky se jí vpíjely do očí, jako by byly vyryté do papíru.
Zvedla hlavu. Mojmír stál před ní, zamračený, tvář napjatou, oči plné nevyřčených otázek.
Seděla v kuchyni u své matky, oběma rukama svírala hrnek s čajem, jako by z něj chtěla vymáčknout poslední zbytek tepla. Za oknem se déšť rozléval po skle v dlouhých pruzích a pár chodců pospíchalo ulicí schovaných pod deštníky. Matka tiše krájela jablka, snažila se působit klidně, ale v jejích očích bylo znát napětí typické pro rodiče, kteří cítí, že jejich dítě stojí uprostřed bouře.
— Alenko, vidím, že se držíš — promluvila opatrně. — Jenže tohle je teprve začátek. Mojmír a jeho rodina to jen tak nepustí.
Alena si unaveně povzdechla.
— Mami, já se tam už nevrátím. Ani k němu, ani k jeho rodičům.
— Chápu tě — přikývla matka. — Ale oni to chápat nebudou.
Jako by její slova okamžitě dostala potvrzení. Na chodbě zazvonil telefon. Alena se podívala na displej: „Mojmír“. Ztlumila zvonění a přístroj odložila stranou.
— Vidíš? — matka bezmocně rozhodila rukama. — Musíš být připravená.
O dva dny později se Mojmír objevil osobně. Stál za dveřmi v pomačkané košili, neoholený, v očích měl směs vzteku a zoufalství.
— Aleno! — bušil na dveře. — Na tohle nemáš právo! Ty peníze nejsou jen tvoje!…
Neotevřela. Zůstala stát za dveřmi, poslouchala, jak jeho hlas chvílemi sílí a pak se láme, a cítila, jak se v ní mísí strach s tvrdou, nově nabytou rozhodností.
Po několika minutách kroky utichly. Mojmír odešel, ale pod dveřmi zůstal zasunutý vzkaz, který čekal, až si ho všimne.