Pod dveřmi ležel složený papírek. Alena ho zvedla až po chvíli, když si byla jistá, že je v bytě ticho. Rozložila ho a četla jen jednu krátkou větu, napsanou prudkým, roztřeseným písmem:
„Stejně si to zařídím. Když ne po dobrém, tak přes soud.“
Druhý den se v bytě objevila Věra Brňáková, její tchyně. Zaklepání nebylo třeba — klíč měla vždycky po ruce, jako by jí byt stále patřil. Alenina matka se ji pokusila zarazit, ale Věra prošla chodbou s naprostou samozřejmostí, rozhlížela se kolem sebe jako hospodář, který kontroluje svůj majetek.
— Aleno, — spustila svým ostrým, skřípavým hlasem, — ty to prostě nechápeš. Rodina nejsou jen dva lidé s oddacím listem. Rodina jsme my všichni. Vždycky jsme drželi při sobě, pomáhali si. Máš povinnost pomoct Bronislavovi, jinak tě Bůh potrestá.
Alena vstala tak prudce, až židle zaskřípala. Poslední zbytky trpělivosti se rozpadly.
— Věro Brňáková, ty peníze patří mně. Odkázala mi je moje babička. Ne vám, ne vašemu synovi, ne Bronislavovi. Mně.
Tchyně přimhouřila oči a rty se jí stáhly do tenké čárky.
— Peníze jsou zkouška charakteru. A ty jsi v ní selhala. Jsi lakomá jako tvůj otec — budiž mu země lehká.
Ta slova Alenu zasáhla jako bodnutí nožem. Udělala krok vpřed, ale její matka se okamžitě postavila mezi ně.
— Dost! — řekla pevně. — Tohle je můj byt. Okamžitě odejděte.
Věra Brňáková rozhodila rukama, křičela cosi o nevděku a prokletí, a pak za sebou práskla dveřmi tak silně, že se ze stropu sesypaly drobky omítky.
Večer Alena skládala své věci do nové tašky. Rozhodla se odstěhovat do podnájmu — nechtěla, aby se tenhle chaos dál přeléval i na její matku. Vtom se telefon znovu rozvibroval. Neznámé číslo.
— Prosím? — ozvala se opatrně.
— Aleno Mladýová? — zazněl mladý, jasný ženský hlas. — Jmenuji se Radka Pražáková. Neznáme se… jsem sousedka Bronislava.
Alena se narovnala, v těle se jí rozlilo napětí.
— Co po mně chcete?
— Jen vás varovat. Dnes večer seděl s kamarády před domem a nahlas mluvil o tom, jak z vás ty peníze „dostat“. Říkal, že zná někoho, kdo s tím umí pomoct. Nevypadalo to jako plané řeči.
Alena poděkovala, hovor ukončila a klesla na pohovku. Srdce jí tlouklo až v uších. Uvědomovala si, že Bronislav nebyl jen pohodlný a neschopný. Vždycky hledal nejsnazší cestu — a pokud mu někdo nabídl hrubou sílu místo práce, nikdy neváhal.
Následující den navštívila právníka, kterého jí doporučil kolega z práce. Malá kancelář byla zaplněná starými knihami, vzduch voněl papírem a kávou. Muž kolem čtyřicítky, s brýlemi a soustředěným pohledem, ji bez přerušování vyslechl.
— Dědictví je výhradně vaše osobní vlastnictví, — řekl, když listoval dokumenty. — Budou na vás ale tlačit přes emoce. Je možné, že se pokusí jít k soudu s tvrzením, že jako rodina mají nárok na část peněz pro společné potřeby. Právně je to slabé, ale psychicky vás budou vyčerpávat.
Alena sklopila hlavu.
— Jsem unavená. Ale nevzdám se.
Právník přikývl.
— To je správné. A ještě něco, — pousmál se. — Přestaňte se vidět jako oběť. Nestačí se jen bránit. Musíte začít jednat.
Ta věta se jí zaryla hluboko do mysli.
Večer znovu otevřela obálku po babičce. Četla řádky nahlas, tiše, skoro jako modlitbu:
„Nedávej těm, kteří si zvykli žít z druhých. Pamatuj: odkázala jsem ti je proto, abys mohla žít svůj vlastní život.“
A tehdy se jí vybavil podivný muž s karafiáty. Jeho tvář, klidný pohled. Něco zůstalo nevyřčené. Nějaké tajemství, které tehdy nepochopila.
Druhý den se rozhodla ho najít.
Procházela starými ulicemi města, kde kdysi žila její babička. Na malém dvoře za oprýskaným domem seděla na lavičce stará žena. Alena k ní přistoupila a zeptala se:
— Promiňte, nevíte, kdo by mohl být ten muž… přišel za mnou a říkal, že znal mou babičku?
Stařenka přimhouřila oči.
— Vysoký, šedivé vlasy, v baloňáku? To bude…