— To bude nejspíš Oldřich Mlynář. Před lety pracoval s vaší babičkou v knihovně. Pak se po něm slehla zem. A teď se najednou objevil znovu. Podivín, ale prý má dobré srdce.
Alena Mladýová poděkovala a odešla. V hlavě se jí honily myšlenky, ale odpovědi zatím žádné neměla.
Téhož večera někdo zaklepal na dveře jejího bytu. Když otevřela, stál tam tentýž muž, kterého viděla už předtím. Stejný klidný pohled, stejný kabát.
— Omlouvám se, že ruším — řekl tiše. — Ještě něco vám musím předat. Minule jsem k tomu nenašel odvahu.
Z kapsy vytáhl malý zápisník v tmavé kožené vazbě.
— Je to deník vaší babičky. Přála si, aby se dostal výhradně k vám.
Alena jej přijala a cítila, jak se jí prudce rozbušilo srdce.
— Proč jen ke mně? — zašeptala.
Muž se jí zadíval přímo do očí.
— Protože jsou v něm věci, které mohou změnit úplně všechno.
Seděla na posteli, deník položený v dlaních. Kůže byla ošoupaná, mezi stránkami se mísil pach prachu a zvláštní, hřejivá vůně minulosti. Otevřela první list a poznala babiččino písmo:
„Jestli se tyto řádky dostaly k tobě, znamená to, že už tu nejsem. Musíš ale vědět, že peníze, které jsem ti odkázala, nejsou náhodné. Jsou výsledkem tajemství, které jsem si nesla celý život. Nejsou z důchodu ani z úspor. Dala mi je osoba, kterou jsem milovala, ale o níž nesměl nikdo vědět. Teď je řada na tobě — nalož s nimi tak, abys neopakovala moje chyby.“
Alenou projel chlad. Oldřich Mlynář mlčel, ale pravdu znal dávno.
Ještě ten večer jí zavolal Bronislav Doležal. Hlas měl chraplavý, drzost z něj ale přímo kapala.
— Alenko, buď rozumná. Kup mi byt. Tobě stejně zbyde dost. Jinak… no, život je dlouhý a na ulici se může přihodit leccos.
Zatajila dech. Už to nebyl náznak, ale otevřená výhrůžka.
— Ty pro mě nic neznamenáš — pronesla chladně a hovor ukončila.
Telefon se hned znovu rozezněl. A znovu. Pak přišla zpráva:
„Budeš toho litovat.“
Následující den se sešla s Oldřichem v zapadlé čajovně nedaleko knihovny. Pil silný černý čaj, ruce se mu lehce třásly.
— Bávala se, že ji rodina tvého muže roztrhá na kusy — řekl. — Proto to všechno sepsala.
— A proč jste mlčel vy?
— Protože jsem byl součástí toho příběhu. — Zvedl oči. — Já jsem ten, od koho ty peníze pocházely.
Alena ztuhla.
— Vy…?
— Ano. Vaši babičku jsem miloval. Nemohli jsme být spolu, ale pomáhal jsem jí, jak jen to šlo. Ty peníze byly mým poděkováním. Za její sílu. Teď jsou u tebe. Nenech si je vzít.
Přikývla. Stud, hořkost i nově nalezená odvaha se v ní mísily v jediný pocit.
O týden později stanul Mojmír Hájek u soudu. Jednání byla vyčerpávající, plná křiku a obviňování. Věra Brňáková sehrála teatrální výstup a líčila, jak Alena „zničila jejich rodinu“. Bronislav seděl s nateklýma očima a snažil se u soudce vyvolat soucit.
Zákon však stál na Alenině straně. Soudce rozhodl jasně:
— Dědictví je nedělitelné. Finanční prostředky zůstávají Aleně Mladýové.
Bronislav vyběhl ze síně a práskl dveřmi tak, až se to rozlehlo chodbou. Mojmír zůstal sedět se zaťatými pěstmi. Jeho matka plakala a nadávala.
Alena poprvé po dlouhé době cítila, že se jí dýchá volně.
Pořídila si byt v novostavbě. Prostorný, světlý, s okny do klidného vnitrobloku, kde si ráno hrály děti s míčem. V obýváku stála pohovka, v kuchyni velký stůl — takový, na který se vejdou nejen talíře, ale i sny.
Oldřich jí občas zavolal, zeptal se, jak se má. Někdy se sešli na lavičce u knihovny a jen mlčky seděli vedle sebe.
Rodina Mojmíra Hájka se z jejího života vytratila jako hlučný sen. Jen občas, ve spánku, slyšela babiččin hlas:
„Žij svůj vlastní život, Alenko.“
A Alena žila.