„Tak co, diplom už máš v kapse? A kdy se konečně ukážeš doma? Táta tě vyhlíží každý den. Místo pro tebe pořád drží a navíc… někdo další se na tebe taky těší, napadá tě kdo?“ usmívala se Jaroslava Králová tak výrazně, že to bylo slyšet i přes telefon.
Karolíně Pechové bylo hned jasné, koho má matka na mysli, a tváře jí zahořely.
Její otec měl potřebu řídit každý krok jejího života. Nejenže jí zařídil práci hned vedle sebe, ale zároveň už dávno rozhodl i o tom, s kým by měla spojit budoucnost.
„Ne, mami, nepřijedu… teď to nejde, já… já mám…“ zarazila se, protože sama nevěděla, jak začít.
Pravda byla taková, že Rostislavu Kučerovi kdysi slíbila návrat do továrny. Díky jeho známostem tam dostala cílené studium a všichni automaticky počítali s tím, že se vrátí. A do toho ještě přátelství s Oldřichem Tkadlecem, který by byl nejraději, kdyby si Karolína vzala jeho syna Sebastiana Modrého. Otec s tím souhlasil, Sebastian o ni očividně stál, a Karolína věděla, že jakmile by se objevila doma, téma svatby by se znovu rozjelo. Jenže ona se vdávat nechtěla. Aspoň zatím ne.
„Tak kde je problém, Karolíno?“ zpřísněl matčin hlas. „Zavolám tátu, ať si to s tebou vyříká sám.“ Byla zvyklá, že dcera poslouchá, a tenhle odpor ji zaskočil.
„Ne, mami, prosím, nevolej ho,“ vyhrkla rychle. „Ono to prostě tak dopadlo… hlavně se nelekej, ale já jsem vdaná. A navíc čekám dítě. Proto se nevrátím. Řekni to tátovi.“
„Cože? Vdaná? Těhotná?“ vydechla Jaroslava Králová zděšeně. „Ty ses opravdu vdala, aniž bys nám cokoli řekla?“
„Bála jsem se,“ přiznala Karolína. „Mami, je mi špatně, dělá se mi zle, nemůžu teď mluvit… mám hroznou nevolnost,“ zalhala a rychle hovor ukončila dřív, než by matka stihla podat telefon otci.
Bylo jí jasné, že rodiče to nenechají jen tak. Ale byli daleko. A časem se vždycky dalo říct, že to nevyšlo, že se rozešli. A dítě? Takové věci se přece stávají, mohla by tvrdit, že o něj přišla.
Domů se vracet nechtěla. Tady si našla práci a chtěla si svůj život postavit sama, bez otcových rozkazů a plánů. Věděla, že matce nalhala, ale své rodiče znala až příliš dobře. S nimi se jinak jednat nedalo. Jinak by vám celý život převrátili naruby a ještě by tvrdili, že to dělali pro vaše dobro.
Až do večera panoval klid. Karolína už začínala doufat, že si alespoň na čas oddychla a že se rodiče neozvou hned, když vtom zazvonil telefon…