Dveře bytu se rozletěly s takovou silou, až Jaroslava Pospíšilová sebou trhla a z ruky jí vyklouzla sklenice s čajem. Horká tekutina se rozstříkla po linoleu spolu s keramickými střepy, jenže Jaroslava tomu nevěnovala ani pohled. Veškerá její pozornost se upnula k postavě stojící ve dveřích a srdce se jí sevřelo strachem.
Na prahu stála Klaudie Sedláčková, k sobě pevně tiskla tříletou Amálii Královou. Levé oko měla téměř zavřené otokem, horní ret rozseknutý a na krku se rýsovaly jasné otisky prstů. Modřiny byly čerstvé, tmavě fialové, ještě bolestivě živé.
„Mami…“ vydechla Klaudie sotva slyšitelně a podlomila se jí kolena.
Jaroslava bez váhání vzala vnučku do náruče, posadila dceru na pohovku a spěchala pro lékárničku. Prsty se jí třásly natolik, že nemohla odšroubovat lahvičku s peroxidem.
„Kdo?“ procedila skrz zaťaté zuby. „Kdo ti to udělal?“
Klaudie se otočila čelem ke zdi. Amálie se rozplakala a začala popotahovat.
„Odpověz mi,“ naléhala Jaroslava. „Byl to Svatopluk?“
Dcera tiše přikývla a slzy jí stékaly po zbitých tvářích. V Jaroslavě se cosi prudce vzepjalo. Ona to věděla. Od začátku tušila, že ten sňatek je omyl. Varovala ji tehdy, když se ve dvaadvaceti bezhlavě zamilovala do pětatřicetiletého Svatopluka Matouška, muže, který se s oblibou označoval za úspěšného podnikatele.
„Prosím, nikam nevolej,“ vyhrkla Klaudie, jakmile si všimla matčina pohledu sklouznuvšího k telefonu. „Slíbil, že už se to nestane. Jen jsem něco řekla špatně, byl nervózní z práce a…“
„Dost!“ vybuchla Jaroslava. Na dceru nikdy nekřičela, teď to ale neudržela. „Posloucháš se vůbec? Zbil tě. Před vlastním dítětem!“
„Amálie spala…“
„Nespala!“ ozvalo se náhle tenké, roztřesené hlásky. „Já jsem byla vzhůru. Táta křičel, maminka brečela a pak bum, bum… a maminka spadla.“
Jaroslava sevřela pěsti, až jí zbělaly klouby. Ošetřovala dceřiny rány, když se znovu otevřely dveře. Tentokrát do bytu vstoupil Svatopluk Matoušek. Vysoký, statný, v drahém obleku. Na první pohled přitažlivý muž – nebýt toho chladného, povýšeného výrazu v očích.
„Tak tady jsi,“ pronesl klidně a upřel zrak na Klaudii. „Zabal se, jedeme domů.“
„Nikdy,“ postavila se Jaroslava mezi něj a dceru. „Ona nikam nepojede.“
Svatopluk se ušklíbl. Ten úsměv byl horší než otevřená nadávka.
„Ty se do toho, stará paní, nemíchej,“ odsekl. „Do tohohle ti nic není.“
„Nic není?“ Jaroslavě se zlomil hlas. „Zmrzačil jsi mi dceru. Před mou vnučkou…“